Sherlock Holmes a případ hedvábné punčochy

Toto je anglický film? Kým som nespoznala Iana Harta, mala som ho za americký a potom mi z neho bolo ešte viac smutno. Toto nemá s poctivým Sherlockom Holmesom nič spoločné. Nehovoriac o tom, že predloha pochádza od nejakého televízneho scenáristu. Celý film vyzerá skôr ako návod na pochopenie "čo je ten Sherlock zač" pre amerických divákov (ako keď sa pokúsili o amerického Červeného trpaslíka). Rupert Everett sa za Sherlocka absolútne nehodí, aj keď sa ho snažil zahrať dôstojne, no podlhovastá tvár nestačí, aby sa vtelil do Holmesa a nepôsobil smiešne. Ale najhoršie sú scény ako vystrihnuté z hollywoodskych krimináliek - scény, kde "Rupert" Holmes orlím zrakom blýska po izbách obetí a hľadá stopy, vševedúcim hlasom poučuje Lestrada a všetci sa idú pretrhnúť aby ho poslúchli, alebo keď sa inšpektor Lestrade nervózne prechádza medzi podriadenými počas porady... a čo robí preboha u Sherlocka nástenka s fotkami obetí??? Obávam sa, že scenárista i režisér sa príliš často dívali na Mlčanie jahniat a nikdy nečítali Conana Doyla. (05.04.2006)

Příběh dovedně maskovaný londýnskou mlhou, která je na svou významnou úlohu náležité hrdá a neúnavně mlží a mlží, aby všem zúčastněným dle očekávání zkomplikovala pátrání. Nicméně na Sherlocka Holmese a jeho pověstnou dedukci si nepřijde. I když ... případ je sice bez závažnějších problémů teoreticky vyřešen, leč v praxi si bídný vrah klidně unáší další mladičké aristokratky - navíc tak činí velkému detektivovi přímo pod jeho velkým nosem, což je přece jenom poněkud tristní. Následné zachraňování situace pak nemá s logickým uvažováním mnoho společného, neboť se zakládá víceméně na náhodně získaných stopách. Přesto musím říct, že DALEKO tristnější je samotná postava hlavního hrdiny. Do stylové historky se stylovou atmosférou nijak zvlášť nezapadá, je celá taková ... OSTŘE HRANATÁ - jiný výraz mě nenapadá, neboť to, co snad mělo být uhrančivé, je pouze nevhodně humpolácké a svým způsobem odpudivě výstřední. Dobové detaily řešit nehodlám, takže s lehkým sebezapřením přihazuju do placu slaboučké 3* (23.08.2017)

Rupert Everett je opravdu jeden z nejhorsich Holmesu, co jsem kdy videl. Jak se na nej nehodi, tak se to snazi dohnat snahou napodobovat Bretta, takze v konecnem dusledku vypada jako zoufala karikatura. S vizazi upira z Twilligt, vyrazem Mr Spocka a mluvou Mr Mackeyho. A Watson neni o moc lepsi, cele to pusobi jak parodie, ale bez vtipu. Pribeh by mohl vyuzit napad s dvojcaty, snad by se dala odpustit i ta nemistna daktyloskopie, ale stejne tam jsou diry. (03.05.2014)

Sice se to mělo jmenovat spíš CSI: Sherlock Holmes, ale jinak je to na televizní poměry obstojná záležitost, která když už nic, tak nenudí, na televizní produkci je hudba taky na vysoké úrovni a má to herce, co dokážou hrát (Ian Hart, Helen McCrory, Rachel Hurd-Wood). A nesouhlasím, že by se Rupert Everett na Sherlocka nehodil, naopak ho v jistých směrech docela vystihl (ovšem je pravda, že Sherlock přece jen nebyl až zas taková fetka). A Michael Fassbender, ano, ano, přiznávám, že na něj se podívám ráda vždycky. (25.03.2012)

Nevím, zda se dá u filmu uplatnit úsloví o rybě páchnoucí od hlavy a říct, že film páchne od hlavního představitele, ale prostým faktem je, že sice mám ráda Ruperta Everetta i Sherlocka Holmese, ale jejich vzájemná kombinace na mě zapůsobila jako opulentní večeře na podrážděný žlučník. Everett se na Holmese nehodí ani zjevem, ani chováním předepsaným scénářem, jehož autor patrně jméno Arthur Conan Doyle v životě neslyšel, protože to je jediné vysvětlení, proč je za Sherlocka Holmese vydáván utajený potomek Foxe Muldera a Clarice Starlingové, jenž se z nějakého záhadného důvodu (zřejmě za tím bude mimozemské spiknutí) prochází po Londýně 19. století. Liška podšitá navíc předstírá nepřátelství k Watsonově snoubence, kterou přitom musel přitáhnout z budoucnosti s sebou, protože žena-psychiatrička, konverzující u večeře o sexuálních deviacích, působí ve viktoriánské Anglii asi tak přirozeně jako podvazky na australopithekovi. Zatímco tedy Holmes využívá psychologického profilování pachatele a daktyloskopii a usvědčuje tím FBI z plagiátorství a historiky kriminalistiky z trestuhodné nedbalosti (když se tito odvažují tvrdit, že první daktyloskopická laboratoř v Británii byla založena roku 1903), sleduje oběti a vrahy v opiových vizích (ano, ten Holmes, který si něčeho šlehnul, když nebyl žádný případ na obzoru a potřeboval si zaměstnat mozek) a rozjímá nad svou samotou a misogynstvím, přičemž se od ženy (!) nechá oslovovat křestním jménem, snaží se nás příběh nalákat odkrýváním stop záludného vraha počestných dcer z urozených rodin (kéž by byly aspoň trochu nepočestné, třeba by se pak tempo rozjelo) a nabídne nám pointu, která zasadí páteru Knoxovi hned dvě rány do vazu. Kupodivu se tentokrát autor předlohy v hrobě obracet dost možná nebude, Doyle totiž časem začal Sherlocka srdečně nenávidět, ale i on by snad uznal jednoduchý fakt, že pouliční holka zůstane pouliční holkou, i když ji obléknete do hedvábných punčoch a vydáváte za vévodkyni. Elementary, dear Watson. (08.01.2008)