Vase de Noces
Wedding Trough
Obsahy(1)
„Ohromnou cenu má v lásce to, co se zve perversí a neřestí: jsou to způsoby nejrevolučnějšího myšlení a jednání,“ píše Dalí ve své Viditelné ženě. V případě jednoho z nejneuvěřitelnějších filmů, jaké kdy byly spatřeny na plátnech kinosálů, autorského snímku belgického milovníka surrealismu a dokumentaristy (sic!) Thierryho Zénoa Svatební váza, jde ovšem o projevy milostného citu mezi mužem a prasnicí, z něhož vzejdou krásná trojčátka, přičemž ona revolučnost spočívá mj. v touze muže nahlédnout své nitro skrze pojídání vlastních výkalů. Bezdialogový, černobílý snímek, jehož formální asketizmus kontrastuje se zvrhlými projevy slasti a snově libidosními (zakopávání svině zaživa) i alegorickými (hlavy panenek nasazované malým prasátkům) výjevy, je obsazen jediným hercem, uzavřen do zcela oříznuté lokality rozpadající se farmy obydlené rozličnou faunou a doprovázen výhradně bizarní varhanní hudbou Alaina Pierra. Sólový protagonista této při vší divácké náročnosti podivuhodně mystické podívané, Doménic Garny, ve své kreaci starostlivého „otce“ zvířátek i prasečí dělohou přitahovaného degustátora exkrementů, dokonale evokuje tón celého filmu – naprostá tvůrčí serióznost až vážnost v souvislosti s neodolatelnou chorobností vize ve výsledku působí mimořádně zábavným, zvrhle komickým dojmem. Dlouhou dobu zakazovaná, i odvážnějším publikem a kritikou skandalizovaná filmová pocta surrealistické poezii odpudivosti a metodě psychického automatismu je uměleckou reflexí navenek i dovnitř obrácené všemohoucí vášně po uchopení trapně kauzální reality. Zoofilie a koprofagie jako bestiální fetiše člověka, sevřeného obsesemi všeprostupující smrti a neproniknutelných tajemství života. „První skutečně schizofrenní film,“ volali kdysi největší zastánci díla Boris Lehman či Henri Michaux… (Festival otrlého diváka)
(více)Recenze (73)
Vase de noces se nedá nějak popsat. To se musí vidět. A nebo raději ne? Vždy si u podobných filmů říkám, a u tohoto dvojnásob, zda je ujetější - zvrácenější, úchylnější, nazvěte si to jak chcete - režisér a nebo herec/herci? Je víc ujetý Thierry Zéno, u kterého si člověk může říkat, co při psaní scénáře a režie hulil/bral za matroš a nebo Dominique Garny, který ve filmu hraje člověka, kterého ani nevím jak nazvat? Nevím jak byl v okolí Garnyho snímek v podvědomí, ale nedivil bych se, kdyby díky té roli mu říkali zoofile nebo hovnožroute. Kdo je tedy z těch dvou zvrácenější? Osobně ani nevím jak pořádně film brát. Místy jsem si říkal "Co to sakra?" a místy "Jéééé! :)". To když 2 minuty vrací malá prasátka každé ke své mističce, jelikož pořád běhají sem tam. A jelikož nevím, jsem plný rozporuplných pocitů, tak je Vase de noces jasný adept na 50%. Třeba v budoucnu svůj úsudek změním, ale to by znamenalo že si snímek pustím ještě jednou, takže asi ne. P.S.: Za hudbu a celkově zvukový doprovod filmu by se nemusel stydět ani takový Hans Zimmer nebo kapela M83. Vyjít tenkrát k Vase de noces soundtrack, tak by prostě musel dostat cenu. ()
The Pig Fucking Movie bude asi určitě jeden z největších filmových extrémů, které kdy vznikly. Ta trocha publika ho ocení, většina ho ale spíš podupe, poplive. Zcela jistě ale na něj nikdy nezapomene! Nejen, že je to těžce melancholická sonda do duše jednoho rednecka, ale i smutná ukázka animální přitažlivosti a nevídané lásky. A věřte, že to není jenom tím, že film je černobílý, bez dialogů, a odehrává se na chátrající farmě uprostřed ničeho. Je to hlavně tím kontroverzním obsahem. Šukání prasnice a požírání vlastních hoven jsou asi ty "nejpoetičtější" okamžiky, co jsem za poslední léta viděl. Zatímco vám se svírá žaludek, hrdinovi očividně chutná. Bon appetit! ()
Prečo festival otrlého diváka? Nazývajme veci pravými menami, viac by sa hodli názov festival úchylného diváka. Zrejme nie som umelecky tak na výši, aby som docenila podobný klenot kinematografie a nadšene chrlila superlatíva o tom, ako nádherne je požierač hovien a zoofilný deviant stvárnený a čo všetko jeho odpudzujúce a choré správanie symbolizuje. Takéto a podobné výtvory vo mne dokážu vyvolať len nauzeu a som za to skutočne rada. Myslím si totiž, že niektoré hranice nie je nutné, za každú cenu, prekročiť. Mystiku si predstavujem rozhodne úplne inak a neláka ma ani hĺbanie nad tým, ako sa vlastne vyberá hudba, ktorá vhodne podfarbí požieranie výkalov či sexuálne zneužívanie zvierat. Pre mňa by malo rovnakú umeleckú hodnotu, keby sa tvorcovia natočili pri sraní a pustili si u toho trebárs aj Morriconeho, taký som ja barbar! Filozofovanie o hovne nie je nič pre mňa. ()
Pojďme si na následujících řádcích SPOILERoidně vysvětlit, proč je Svatební váza klasickým konfliktem liberálních a konzervativních hodnot a tragédií vztahu mimo tradiční instituce alá Faust a Markétka, a nikoli samoúčelným rádoby šokujícím experimentem, jak by se snad mohlo některým prosťáčkům zdát. Zkušená, životem protřelá svině nechce skončit jako svobodná krůta, kterou si může obskočit, kdo chce a kdy chce, je si vědoma, jakého drbání je schopna místní silně konzervativní drůbež, přesto ve chvilkové slabosti podlehne svodům předmanželského sexu iniciovaného nepraktickým snílkovským usmrkánkem. Se znalostí toho, že usmrkánek je neschopný závazku a vážného vztahu, se nejprve pokusí jako klasická tragická hrdinka oběsit na zvonu, načež se vydá trucovat na seník. Nezodpovědnost partnera je dále ilustrována tím, že si jde raději pouštět draka, než aby pomáhal s kojením čerstvě povitého potomstva. Tlačen do sňatku a buzerován konzervativně založenou sviní podléhá laciné roztomilosti potomků, kterým nakonec dává přednost před láskou. Jeho iluze jsou ale konfrontovány s drsnou realitou, když zjišťuje, že na výchovu rozjívených dětí nestačí, na koníčky dávno nemá čas a že vůbec v přejímání tradičně ženských povinností selhal na plné čáře. Věren svému charakteru se problém pokusí definitivně eliminovat. Žalem šílená svině to pak vezme Viktorka style a muži nezbývá, než se dát na pokání. Takže: tradice a společenské zvyklosti si z fouňovského pocitu svobodomyslnosti porušujte, ale buďte připraveni si doslova vyžrat, co jste si nadrobili, protože jedině přijetím zodpovědnosti se dostanete do nebe (což je z pohledu prasnice jistě šílená nespravedlnost). ()
Kontroverzní film belgického surrealisty Thierryho Zéna, který už dopředu přechází jeho pověst kultovního a v mnoha zemích zakázaného filmu. Možná paradoxně právě tento fakt, pořadateli LFŠ všemožně proklamovaný, mírně kalí samotný zážitek z filmu. Ve své podstatě není Svatební váza až tak šokující nebo dokonce násilný film. Celková kompozice černobílého obrazu připomíná malířské plátno, kde by každý záběr mohl tvořit samostatný obraz. Sám Thierry Zéno přiznává, že hledal inspiraci v obrazech. Film rozhodně neoplývá scénami explicitního násilí a většina zvrhlostí je ukázána „dost milosrdně“. Režisér nastiňuje situaci hlavního hrdiny, absencí jakýchkoliv dalších postav a verbálního projevu, jako posledního přežívajícího člověka. V tomto kontextu pak jeho sexuální soužití se samotnou sviní nabývá zcela jiných rozměrů. Pomyslný zlom přichází přibližně v polovině filmu, kdy u hlavního hrdiny dochází k možná nevyhnutelnému duševnímu zvratu. Docela zajímavá se pak zdá být scéna, kdy hlavní hrdina objímá svini a paprsek světla, který je částečně protíná, připomíná ostří nože. Poté přichází zvrhlé scény jako oběšení selátek, pojídání vlastních fekálií atd. Dokonání zkázy pak symbolizuje obřad, kdy se hrdina rituálně pohřbí spolu s mrtvou sviní. [LFŠ 2009 – host: Thierry Zéno] ()
Galerie (3)
Photo © Zéno Films
Reklama