Offside
Obsahy(1)
Co je to za divného mladíka, krčícího se v rohu autobusu plného hlučných fanoušků směřujících na fotbalový zápas? Především to není mladík, ale převlečená dívka. V Íránu totiž ženy nesmějí na sportovní stadiony. Hrdinka sportovní tragikomedie Jafara Panahiho ovšem není jedinou íránskou dívkou, která by ráda viděla, jak dopadne kvalifikační zápas na mistrovství světa mezi Íránem a Bahrajnem. A není ani jedinou íránskou ženou, která se v mužských šatech pokouší proniknout mezi diváky a je kvůli tomu zatčena… I když jde především o vyprávění o jedné mladé ženě, a nikoli o příběh politické aktivistky, dotýká se Panahiho snímek boje za ta nejzákladnější ženská práva v náboženskými předsudky tísněné íránské společnosti. Přestože Panahi si jako hrdinky svých předchozích filmů často volil ženy, nikdy k nim nepřistupoval s takovou uvolněností a spontaneitou jako nyní. Atmosféra fotbalového stadionu ho strhla k bezmála dokumentárnímu pohledu na realitu (v němž hraje důležitou roli ruční digitální kamera i neherečky v hlavních rolích). Příběh, který by v realitě určitě neměl komediální ladění, tak získává svěží, silné vyznění. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (1)
Recenze (33)
Zatímco většina západního světa prožívá v současnosti éru, která často tlačí do popředí ženy spolu s rasovými a sexuálními menšinami až v extrémní podobě pozitivní diskriminace, v Íránu žijí ženy s absencí některých společenských práv dodnes. Offside vypráví o mladých íránských ženách, které se přes zákaz rozhodnou vydat na fotbalový zápas... jak to zní dramaticky, o to víc mě překvapil nadhled s vtipnými momenty, které Jafar Panahi i do reflexe vážného tématu opět vsunul. Nejdřív jsem si trochu nechápavě říkal, proč se ženy převlékly za muže jen s tak polovičním maskováním, že zůstávají pořád zahalené (vlajkou) a svým vzhledem se tak stávají ještě nápadnější... ale když se později přesouváme do místa, kde vidíme pochodovat i pár stejně oděných mužů a vidíme i ženu s téměř mužským obličejem, mělo to se vzrůstajícím počtem dalších žen působivou gradaci. Věřím, že zážitkem pro ženy musela být už jen možnost strávit velkou část zápasu poblíž zdi za stadionem a celý zápas slyšet, neříkajíc o vyvrcholení filmu. A já převelice oceňuji, jak se Panahi naprosto vyhýbá černobílému podání tématu, kdy ještě i jeden ze zákazů daného režimu (přísný zákaz i jen menšího ubití ženy) se ve filmu s kritikou daného režimu ukáže jako fungující ochrana, kdy i dlouho nesmlouvaví policisti náhle projeví s fotbalovým fanouškovstvím jistou slabost ke svému oblíbenému sportu a jedna velká událost pro národ lehce pomůže na chvíli částečně prolomit bariéru... Od prvních vteřin mě film dostal autentickou atmosférou, zaujal skvělými dialogy i (ne)hereckými výkony a snad pokaždé, když jsem si chvíli říkal, že se začíná už prošlapovat na místě, přišel následně zpestřující zvrat. Posledních 15 minut je vyloženě pozitivním překvapením ve jménu naděje a pozitivní stránky života, na což Panahi ani ve svém starším filmu opět nezapomněl. [85%] ()
Íránčanky se do pozice v ofsajdu už rodí a stadióny nejsou jediným místem, kam tyto chuděry nesmí. Jako vášnivá fotbalová fanynka soucítím s tímto konkrétním strádáním a obdivuji jejich odvahu a vynalézavost ve snaze přelstít primitivní zákazy. Ve skutečnosti ta situace asi zdaleka tak odlehčená nebude, proto Panahiho satirické píchání do vosího hnízda často hořkne v ústech. Idea využít živého sportovního zápasu k spontánnímu natáčení filmu je opravdu originální a tak mě napadá, jaký by byl asi konec, kdyby Írán uhrál jiný výsledek. ()
41st KARLOVY VARY INTERNATIONAL FILM FESTIVAL 2006 - HORIZONS - Horizonty + 36. LETNÍ FILMOVÁ ŠKOLA UHERSKÉ HRADIŠTĚ 2010 - SPEKTRUM - Fotbalová horečka (Offside / OFFSIDE / Offside) - Příklad toho jak může být film o fotbale (i z pohledu ženské) strašně krásný, milý a chvílema i dojemný... - 2. 7. 2006 - kino Husovka - Karlovy Vary + 25. 7. 2010 - kino Klub kultury - Uherské Hradiště - 90% ()
Nestává se mi to opravdu moc často. Vlastně jen několikrát do roka. Vyberu si nějaký film, o kterém vlastně nic nevím a už vůbec, co od něj očekávat, pustím si ho a můj počáteční mírný optimismus, na začátku, střídá na konci velké nadšení. A přesně tohle se mi stalo včera. Tragikomický příběh z Teheránu, ten mě po pozvolném začátku opravdu dostal po všech stránkách. Ani ne tak o fotbale, jako spíše pohled na problematiku íránských žen, které si zdaleka nemohou dělat, to, co by chtěly. A tohle fotbalové utkání, toho bylo jen důkazem. Velmi přirozené dialogy, skoro až dokumentární přístup a hlavně využití opravdového fotbalového zápasu, to jsou všechno obrovské plusy, které mi nedovolují nic jiného, než dát zasloužené maximum. Ps. Poslední tři minuty zápasu, ty byly nejnapínavější, co jsem kdy viděl, nebo lépe řečeno slyšel, ale to je vlastně jedno :) ()
Íránské ženy to nemají jednoduché, pokud se rozhodnou jít na stadion a fandit, ale mnohé z nich moc dobře ví, že je to úplně o něčem jiném, než se na něj dívat doma v telce. Když jsem byla takové náctileté kuře jako tady děvčata z Teheránu, tak jsem byla to samé, ale měla jsem tu výhodu, že jsme na stadion neměly zakázaný přístup a nikdo nám nehrozil mravnostním oddělením a je to tak - sláva Čechům, dodnes. Tam jsme se patřičně vyhulákaly i když jsme občas nevěděly, která bije:) Neměli to tady kluci jednoduché těch pár děvčat uhlídat, ale mně se moc líbilo, že to bylo takové fajn přirozené a děvčata si to patřičně užívala (myslím po herecké stránce). A i když je to svým způsobem smutné téma, tak Jafar Panahi ví přesně kdy a jak to trochu odlehčit. Argumentace, proč Japonky můžou v Íránu na fotbal byla špičková. Jak tady už někdo píše, je to opravdu profesionálně zvládnuté píchnutí do vosího hnízda i když se přiznám, že Bílý balonek se mně líbil o chloupek víc. ()
Galerie (17)
Photo © Jafar Panahi Film Productions
Zajímavosti (1)
- Ceny: MFF Berlín 2006: Stříbrný medvěd (Jafar Panahí), MFF Gijón 2006: nejlepší herečka (kolektivní cena pro představitelky dívek). [LFŠ 2010] (Krouťák)
Reklama