Žízeň

Nádhera. Právě jsem dokoukal skutečné umělecké dílo a konečně mě Japonci nezklamali. Po několika velmi chabých hororech z Japonské produkce (Zmeškaný hovor, Nenávist a další) jsem si sehnal Bakjwi a dostalo se mi opravdu nevšedního filmového zážitku, kde se mísí upíří drama s prvky hororu, romantiky, ale i erotiky a já musím smeknout před mistrem Parkem, protože tohle se jen tak nevidí. Úžasný zážitek! (08.09.2010)

Úchylné, vtipné, krvavé, sexy, dramatické, sarkasticky zábavné, psychologické a dokonca i epicky rozľahlé (alebo len zbytočne rozťahané?). Koláž žánrov a emócií, ktorá nech je akokoľvek zručne zlepená v jeden celok, stále ostáva iba zlepencom. Napriek skvelým hercom, premysleným (skrytým) tematickým linkám i parádnemu filmárskemu prevedeniu. Menej všetkého a bez humoru, mohlo byť viac. (06.12.2009)

Scénář: Seo-Gyeong Jeong, Chan-wook Park .. Svůj nejlepší film (JSA) natočil Park už dávno, pak se sice párkrát onomu bodu při pitvání pomsty přiblížil, ale (před)poslední filmy jednoznačně tápe, ultramixuje nejrůznější žánry a tvoří těžko stravitelné, ploché koláže. Pravidla upírského filmu Bakjwi sice výrazně neporušuje, pravidla zábavného filmu však ano. Hlavně utahaností a dramatickou jednotvárností bez zesilovaní. Působivé leda tak při racionálním závěru na přímořském útesu a záběrech na Kim Ok-bin. (17.11.2009)

50 dobrovolníků podstoupilo lékařský experiment, ale přežil pouze jeden – katolický kněz, který teprve postupně začíná zjišťovat, že se z něho stal upír. Jako horor to nefunguje, protože jediné monstrum je hlavní hrdina, takže není o koho se bát. Je tedy třeba to hodnotit jako drama, ale popravdě řečeno jsem od věhlasného režiséra čekal víc. (15.07.2009)

Stejně komplexně jako se dříve ve filmech Oldboy a Nebohá paní Pomsta chopil tématu pomsty, rozvádí nyní režisér Park Chan-wook různé aspekty spojené s upírstvím. Upíři na sebe váží mnoho nosných motivů (víra, sexualita, morálka, nesmrtelnost, láska), které v jiných dílech byly pouze naznačeny, nebo singulárně upřednostněny na úkor jiných. Park dokázal do jednoho filmu vtěsnat všechny, přičemž z každého vytěžil maximum. Film tak nedrží jednu stylovou rovinu a náladu, ale s Parkovou inscenační bravurou úchvatně přechází mezi zádumčivostí, absurditou, nadsázkou a vypjatostí. (05.07.2009)