Funny Games USA

Zdá sa mi nespravodlivé, keď má originál diametrálne vyššie hodnotenie ako remake len z akéhosi divného princípu (remake je navyše na vlas rovnaký). Podstatné je - ako píše Shadwell - iba to, ktorá verzia sa dostane divákovi do rúk skôr. Americké Funny Games ma však bavili o niečo viac, pretože som zaťažená najmä na americké hviezdy, zatiaľ čo tie nemecké sú mi ukradnuté. Neuveriteľné, ako len prítomnosť úžasnej Naomi Watts, perfektného Tima Rotha či nebezpečne diabolského Michaela Pitta dokázala umocniť celkové dojmy. Nemám námietky ani voči pomrkávaniu do kamery či diaľkovému ovládaču, nakoľko film vnímam aj ako umenie a formu vyjadrenia sa, som tolerantná k rôznym experimentom a ochotne vstrebávam všetko, čo mi kreatívni páni režiséri naservírujú. Prvotný účel (zabaviť, znechutiť, vykoľajiť, šokovať násilím) si to splnilo a ja hodnotím nezávisle od originálu, pretože obe verzie sú rovnako skvelé, mrazivé a chladnokrvné. (09.06.2012)

Originál jsem neviděl, remake (i když s tímhle termínem je zde třeba zacházet malinko opatrněji než jinde) mě zliskal tak jak nejspíš měl. Cynický, krutý, opravdu ne k smíchu inspitující thriller, který vypadá podobně jako jeho američtí bratránci až do doby, kdy se poprvé postava otočí směrem k divákovi a položí mu otázku. Od té doby tušíte, že je něco špatně, přičemž jistotu získáte dlouho před závěrečnými titulky a přestože jsou už dnešní filmoví diváci připraveni čelit sebevětším zvěrstvům na obrazovce, tenhle má naději je (vás) velice (ne)příjemně překvapit. Herecké výkony jsou opravdu na úrovni, hudba většinu času příhodně absentuje a režie několikrát odvážně znudní, aby nechala přirozeněji dýchat emoce a zoufalství plynoucí ze situace. Odvážné, neotřelé, výborné. Na nejvyší hodnocení jsem to ale na první projekci necítil. 80% (08.10.2008)

Jako nadýchaný ovocný koláč s bohatým zásypem a sladkou polevou, nad kterým se sbíhají sliny, ale jakmile se zakousnete, zjistíte, že se vůbec nerozplývá na jazyku, jak by se na první pohled mohlo zdát. Těsto je suché a sražené, chuti mdlé a nevýrazné. A stejné je to i s filmem. Haneke s divákem rozehrává zajímavou hru, ve které jasně dominuje výborná kamera a zvláštní intimní atmosféra (žádná hudba), tradičně skvělá je i Naomi Watts, všechno je tam, kde by mělo být. Ale ne tak, jak by mělo být. Dvojice pošuků, Pitt-Corbert, není příliš přesvědčivá, vcelku nevýrazná je i rodinka v ohrožení - víc ´sem se bál kreténů sedících za mnou, že na mě vysypou popcorn, než o nebohé terorizované -, no a druhé polovině tak nějak dojde dech úplně. Onen minimalismus začíná štvát, režie zbytečně tlačí na pilu, hraje si víc s divákem než s hrdiny a objevují se neuvěřitelné logické lapsy (a tím nemám zrovna na mysli dálkový ovladač). A ne, nezachrání to ani poslední desetiminutovka. (24.11.2008)

V každém člověku dřímá bestie, je jen na něm jestli ji probudí. Film neodbytný, stejně jako Peter a Paul. Film evokující, zneklidňující, naléhavý a alarmující(zpětný rychloposuv – osud jsme my sami – zapomeň na ruku shůry). Tady jsem poznala tu nejkrutější beznaděj. Jak se s tím vyrovnám? Netuším. Je 29. duben 2013 …tohle datum si zapamatuji – viděla jsem Funny Games USA. (02.05.2013)

V rámci kinematografie se nejedná o novum, že režisér předělává svůj vlastní film: stačí vzpomenout na Hitchcocka a jeho MUŽE, KTERÝ VĚDĚL PŘÍLIŠ MNOHO. A původní FUNNY GAMES byly vždy filmem evropského artu namířeného na/proti americké(mu) publiku(m), které je zodpovědné za pasivitu při sledování současných filmů a otupělost vůči násilí kvůli exploatačním filmům. Haneke se svou U.S. verzí, která je kopií políčko po políčku, slova od slova originálu řadí tak k experimentátorům s vyprávěním a divákovým očekáváním a přáním jako Gus van Sant se svým remakem Hitchcockova PSYCHA._____ FUNNY GAMES U.S. považuji za vyvedenější než originál, protože obsahuje více nudy, kterou divák může vyplnit přemýšlením a být tak aktivní, i kritika burožoázní společnosti uvězněné ve svém světě je důmyslnější. Film je mnohem nesmlouvavější a sardoničtější ve své okázalé stylistické poctě Kubrickově MECHANICKÉM POMERANČI (a zároveň, u Hanekeho snad poprvé, i ďábelsky černohumorný!) a Michael Pitt a Naomi Wattsová ve svých mickeymouseovsko-trpitelských rolích excelují._____ A když se Naomi oproti originálu (jediná změna, kterou jsem zaregistroval) vysleče zcela do naha a divák si přeje, aby kamera nezabírala JENOM tvář, Haneke nás, diváky, dostal přesně tam, kam chtěl. Známka neo-punku._____ P.S. Hanekemu nejde o to, aby byl divák spolu s hrdiny ponižován a ukazovalo se, kdo že má nadvládu v tomhle fikčním světě (dva Mickey Mouseové s ovladačem), ale o to, aby se divák cítil provinile, že chce násilí a chce vidět bobra a bobule Naomi Wattsové. Na Shadwellovo oponování mé teze o Kubrickovi nemá cenu reagovat, jeho komentář je ukázkou egomaniakální dojmologie a spekulací, kdy je patrné, že neví, o čem mluví. Což ví každý, kdo pozná rozdíl mezi slasherem a exploitationem a každý, kdo ví, že stavět vedle sebe Bressona a Bazina může jen namistrovaný idiot... A už dost, nechci být spojován s winlynchovými mulťáky (Gohy), kterým bych nejradši rozbil držku, rozhodně bych s nimi nedebatoval. (12.04.2008)