Always sančóme no júhi

Vypadalo to jako pohádka. V 50. letech (rekonstrukce té doby se autorům opravdu povedla; dokonce mi v první chvíli nepřišlo divné, že by ve filmu mohla hrát Secuko Hara:-)) si život v jedné zapadlé uličce Tokia poklidně plyne (často až příliš poklidně), všichni sousedé se mají rádi, přes/protože se občas škádlívají, a zažívají i humorné okamžiky (kupříkladu když se pan Suzuki vtipně rozzuří a po svém řádění zanechá pana Rjónosukeho ležet ve vtipné poloze na ulici). Leckterý motiv z té pohádky už člověk slyšel, ale neurazila by. Celou dobu se však v pozadí skrýval nepřítel, který se rozhodl celé skromné dílo zhatit. Vyčkával na svou příležitost a zaútočil ve chvíli, kdy to všichni nejvíce čekali. Tím padouchem nebyl nikdo jiný než zlý skřítek Dojemnible Závěrock, který začal posluchače drtit svým Citovým válcem +5, jen aby z nich vymáčkl alespoň slzičku. (Buď je to v jeho říši cenná surovina, nebo se spolčil s výrobci popcornu, kteří chtějí ušetřit na soli.) Některým se z toho tlaku pouze udělalo nevolno, zlovolné dílo se však tak jako tak podařilo. Inu, co se dá dělat. Život holt pohádka není a dobrého konce se v něm člověk leckdy nedočká. 4/10 (24.01.2009)

Schopnost některých japonských tvůrců balancovat na hranici kýče, aniž by do něj upadli, je pro mě nepochopitelná. Přes velmi lidský a všedně poetický obsah, není snímek sladkobolný či uslzený (byť uslzení byli někteří diváci:), stejně tak humor, byť nepříliš originální, je vkusný, funkční a dobře dávkovaný. Pro mne osobně velmi příjemné překvapení. (26.01.2009)

Pěkný příběh bez násilí vypravován. Čas plyne, ani nevíte jak, přicházejí vymoženosti, city, pouta. Koukáte, něco vás může dojmout, něco pobavit, něco odradit. Ale je to dobový film s vy tohle všechno vidíte v kabátu 50. let japonských. Smícháte všechny možné příběhy, protože jeden je málo, doufáte, že všechny dopadnou dobře, nebo alespoň uspokojivě. Všechno se daří, lidí společně sledují televizi, lidé tady ještě nezačali tolik ignorovat kolemjdoucí život. A je příjemné na to koukat. Ano, líbilo se. (12.01.2012)

Takashi Yamazaki si bere hodne z poetiky padesatych let do kterych je samotny dej fimu take ostatne zasazen. Jakoby ovsem chtel touto snahou sve dobove rezijni vzory snad az prilis prekonavat prave v jiz zminovanem nostalgicnu. Nadruhou stranu - puvodni predloha je manga a na to konto se da mnohe v tomto filmu posuzovat trosku z jineho uhlu. Moc se tesim na druhy dil. (04.02.2009)

Velmi nostalgicky, v smere citoveho "vydierania" tlaciaci na pilu. Ovsem natoceny s taaaaakto velkym srdcom, kedy filmu jeho melodramaticnost nielen odpustite, ale ju i s radostou uvitate, pretoze v popredi pred vybornou trikovou strankou (sluziacej na vytvorenie realistickeho looku jednej zo stvrti Tokya v druhej polovici 50-rokov) stoja hlavne postavy - ich charakter jemne a presvedcivo vykreslovany skrz strasti a radosti. Aj ked je film toceny univerzalnym jazykom a sentiment v sebe obsiahnuty funguje aj v globalnom meradle, pre Japoncov film pochopitelne obsahuje este bonusy navyse. Ide (zase raz) adaptaciu mangy, pricom niektore z postav maju svoj predobraz v realnych postavach z japonskej historie (majitel autodielny v zakladatelovi automobilky Suzuki, spisovatel Ryunosuke ma predobraz v rovnomennom jap. spisovatelovi, ktoreho kratke poviedky boli nametom pre Kurosawov Rashomon). Zapadne publikum pride i o vacsinu forikov "stratenych v preklade" (zamena mena mladej Mutsuko za Rokku-chan, co je v preklade "cislo 6", sledovanie zapasu wrestlera Rikidozana v TV). Nakoniec, Alwyas je pre Japoncov vynimocny aj v tom, ako ich navracia do obdobia zacinajucej prosperity a pokoja, do obdobia, kedy zit vo velkomeste este automaticky neimplikovalo zivot v zhone a vo vzajomnom ludskom odsudeni a nepochopeni, nevsimavosti. Film je nostalgiou za casom minulym. Casom, ktory by bol rad spat, i ked to tazko bude mozne. Presne dezorzom spominane mono no aware. (01.06.2008)