Reklama

Reklama

Paranoid Park

Trailer 2

Paranoid park, je místo v americkém Portlandu, kde se pravidelně setkávají mladí skateboardisté. Jedním z nich je Alex, který kromě problému typického pro mladou generaci, řeší i rozvod rodičů a nepříliš idylický vztah s přítelkyní Jennifer. Všechny tyto problémy se pro něj stanou podřadnými v okamžiku, kdy Alex nechtěně způsobí smrt člena bezpečnostní stráže. (Hollywood Classic Entertainment (H.C.E.))

(více)

Videa (2)

Trailer 2

Recenze (96)

wipeout 

všechny recenze uživatele

Paranoid park je velmi nevinne vyzerajúci počin, ktorý má osobitný štýl rozprávania príbehu, niekedy sa mierne podobajúcom na scénaristické slučky Mementa, no a keby to nestačilo náročnému divákovi, tak sa stále ešte môže kochať atmosférou poctivo budovanou jednými z najkrajších "snových" scén aké som mal v poslednej dobe vidieť. Na tom má svoj levý podiel nazvučenie ako i hudba, neriadiace sa často synchronizáciou miesta a času. A vôbec nevadí obraz zaplnení pretty boys a girls na kolieskach, čoho som sa pri výbere trochu obával. Možno by to nakoniec Park nedotiahol až na plný počet hviezd, ale zážitok zasadiaci ma pevne do kresla so silou búrky myšlienok, ktorý zaiste režisér neplánoval, si jednoducho vyžiadal daň v podobe úplného sa odovzdaniu plátnu vystavujúc červenú kartu otravným pochybnostiam a ťažkého údelu znudeného filmového kritika, ktorý niekedy až príliš často zastiera náš zrak, pred možnými pôžitkami. Tak a nebol by som to ja aby som sa s vami o tú moju epizódku, ktzorá čo to vypovedá o stave mojej pochrámanej mysle, nepodelil. Zažili ste niekedy to naozaj pravé dejavu? Ak áno, tak určite viete aké prekvapivé môže byť jeho vynorenie sa z tmy podvedomia. A tak práve keď príbeh začne odkrývať vraždu, driemiacu celý čas v pozadí, scéna inak možno pre okolie v kine pôsobiaca v slede vydarených záberov zrazu vo mne prebudila čisté poznanie, ako keby som sa napojil na univerzálny prúd vedomosti po ktorom tak túžia ľudia bažiaci po Nirváne. To čo som videl bol pocit simultánneho bytia raz na dvoch miestach. Jedna realita prítomnosti udupávaná spomienkou včerajšku. A na jazyku nekompromisná otázka, či som už neprekročil hranicu klinického psichyckého zdravia. Spomínam alebo vidím budúcnosť? Kotva reality na míle vzdialená od dna. Po tomto zážitku, s ktorým som sa radšej ani nepochválil spolusediacej kamoške, našiel som odvahu na vyjadrenie svojich pochybností o vlastnom bytí až po filme. A tu ma čakala odpoveď, ktorá ma vrátila späť k ľahkosti lineárneho bytia. Deň predtím na predstavení Tanga s komármi, na ktorom som sa zhodou okolností taktiež zúčastnil sa podarilo pri premietaní pomýliť si cievky s filmom a týmto nedopatrením sa kratučká scéna z Paranoid park vtrela na plátna, aby sa v mojom podvedomí zakopala v barikádach zábudlivosti a vyrútila sa vo vhodný čas do boja o pozornosť v labyrinte spomienok a vedomia.I takéto zážitky robia kino stále jedinečným miestom v každej duši filmového fanúšika. ()

swamp 

všechny recenze uživatele

Většinou se před filmem dívám na hodnocení na ČSFD, abych zjistil, zda koukání bude stát za to, či ne. No.. vlastně skoro vždy to dělám - a VĚTŠINOU mi taky uživatelé tady napoví, co mám tak trochu čekat a zda se mám těšit. Paranoid park je velkou výjimkou. Hvězdičky v hodnocení vypadají jako ekvalizér ve Winampu a podobně se chová i film. Zprvu jakoby Gus Van Sant nevěděl, co s časem, tak nám dává okusit přeexponované záběry týpků jezdících na sk8ech - on to je ale tak trochu jeho styl a tak trochu (asi trochu víc) ví, co dělá. Jenže ačkoliv si pohrává s jistou dávkou neurčitosti, opakovanosti, deprese a velmi VELMI zajímavým (neříkám neoriginálním či nehodícím se - naopak, velmi mě zaujal) výběrem hudby - nedokáže z toho všeho za těch pár minut, které film trvá, zcela dokonale vybruslit - nebo - prostě něco mi na tom všem nevoní. Zločin a trest? Proběhlo vůbec něco? Ovšem toto nejsou otázky, které by ve mě vyvolal film, tomu teď říkám filmová autoerotika. :P Ale já bych tohle očekával od snímku. ()

Reklama

Sobis87 

všechny recenze uživatele

Film Paranoid Park vypráví příběh dospívajícího skateboardisty Alexe, kterého sužuje rozpadající se manželství jeho rodičů i povrchní vztah s přítelkyní Jennifer. Pro Alexe se tyto problémy ukáží být podřadné poté, co nechtěně zaviní smrt člena bezpečnostní stráže na kolejišti v blízkosti Paranoid Parku, jak skateboardisté nazývají městskou oblast, kde se setkávají. Alexe sužuje pocit viny a snaží se tuto hrůznou událost vytlačit z paměti. Přibližně měsíc po incidentu do Alexova života vstoupí detektiv Richard Lu, který potenciální vraždu vyšetřuje a Alex je stále více pohlcován strachem z dopadení a pocitem viny. Kamarádka Macy, která vytušila, že Alexe něco trápí, mu poradí, aby se ze svého problému, ať už je jakýkoliv, jednoduše vypsal. Alex začne psát deník, v němž retrospektivně vzpomíná na tragédii, na to, co jí předcházelo i na to, co se dělo poté. Psaní deníku je pro něho něco jako zpověď, po níž by se mu mělo ulevit. Paranoid Park divákovi zprostředkovává příběh ze subjektivního pohledu hlavního hrdiny Alexe, čehož je docíleno retrospektivním vyprávěním ve formě deníku, který si Alex píše a jehož prostřednictvím se snaží zrekonstruovat tragédii na kolejišti, události, které jí předcházely, události, ve které tragédie vyústila a následky, které zanechala. Vyprávění je tak omezeno na Alexovo subjektivní prožívání událostí, čemuž se podřizuje i formální stránka filmu. Ve filmu je hojně využíváno zpomalených záběru pro vyjádření určitého stavu mysli hrdiny, což navíc podtrhuje i zvuková stopa, která má převážně ambientní charakter. Samotný syžet je také podřízen postavě, neboť divákovi podává informace stejným způsobem, jak je zachytil sám Alex – ten v deníku popisuje události právě tak, jak si je pamatuje on sám, tedy výhradně ze svého hlediska, což naraci omezuje na jeho subjektivní chápání a prožívání daných událostí. Jediný prvek, který se tomuto systému subjektivizace vyprávění výrazněji vymyká, je hudební doprovod – nediegetický prvek, který se v některých scénách svou náladou staví do opozice s aktuálním psychickým rozpoložením postavy. Jako dominantní prvek v tomto filmu tu figuruje již zmíněná subjektivizace vyprávění, kdy jsou počitky hlavního hrdiny přenášeny přímo na diváka, a to prostřednictvím syžetu, narativní struktury i samotného filmového stylu. Skládání fabule je díky narušování časové a prostorové kontinuity pro diváka zpočátku poněkud komplikované, ale s postupným odhalováním nových skutečností a zpočátku těžko odhadnutelných smyslů některých scén získává fabule stále výraznější rysy, aby si divák mohl na konci filmu udělat celkem jasnou představu o příběhu z hlediska časové souslednosti, kauzality a prostoru. Z hlediska kauzality jsou divákovi prezentovány nejdříve následky a až postupem času se Alex ve svém vyprávění dostává k samotnému prvopočátku – události, která započne řetězec změn. Pokud pomineme počáteční zatajování příčiny z důvodu vyvolání zvědavosti u diváka, je to Alexův strach z dopadení a pocit viny, díky nimž jsou pro něho důležitější následky incidentu, které ve svém vyprávění upřednostňuje před samotným incidentem (tedy příčinou) a jelikož je narace Alexovým čistě subjektivním prožitkem, musí se řídit podle jeho myšlenkových pochodů. V porovnání s modelem klasického hollywoodského filmu je Paranoid Park poněkud nekonvenčním počinem. Jestli má hlavní postava v klasickém hollywoodském filmu obvykle hned od začátku jasně stanovené cíle, tak postava Alexe téměř po celou stopáž filmu tápe, ať už jde o řešení svých problémů nebo vztah s přítelkyní. Jistá je jedině jeho touha uniknout od všech starostí, které ho tíží a může pouze doufat, že mu v tom psaná zpověď pomůže. Zmatenost hrdiny jde v Paranoid Parku ruku v ruce s matoucí narativní strukturou a to je jeden z dalších rozdílů mezi vyprávěním v tomto filmu a vyprávěním v klasickém hollywoodském filmu, kde je kladen důraz na co nejsrozumitelnější podání děje s pokud možno co nejmenšími nároky kladenými na psychickou aktivitu diváka. Dalo by se říci, že klasický hollywoodský film klouže ve svém tématu po povrchu a je pro něj nejdůležitější jasné podání děje, zatímco Paranoid Park se nevyhýbá nejednoznačnosti a proniká více do hloubky a podstaty věcí, především tedy samotné postavy Alexe, čímž má blíže k umělecké naraci oproti té klasické. Ve filmu se také vyskytuje nemalé množství narativně vyprázdněných scén, ať už jde o Alexovy průchody chodbou školy nebo scény, kdy postavy prosté jakékoliv aktivity mlčí a film se v tu chvíli zaměřuje výhradně na emocionální rovinu. Ve vztahu syžetu a fabule z hlediska času je doba trvání události explicitně ukázaných (tedy syžetu) výrazně kratší oproti celkovému trvání fabule, neboť příběh pokrývá časové rozmezí něco přes jeden měsíc (Alex jako vypravěč poznamená, že byl k výslechu přizván měsíc po incidentu na kolejišti). Naopak v některých scénách je trvání syžetu delší, než jak tomu je u fabule, čímž jsou konkrétně míněny zpomalené záběry. Z hlediska prostoru je syžet méně konkrétní, než bývá zvykem, čehož bývá dosaženo převážně kladením velkého důrazu na postavy na úkor prostředí a malou hloubkou ostrosti při snímání, díky čemuž je orientace v prostoru pro diváka obtížnější. V momentech, kdy je obraz kompletně rozostřený, nabývá vnímání prostoru až abstraktního rázu. Filmový styl v Paranoid Parku je stejně jako narace podřízen subjektivnímu vnímání hlavního hrdiny, pouze zvuková stopa v některých momentech vybočuje při používání hudebního doprovodu, který je neadekvátní k aktuálnímu psychickému rozpoložení hlavního hrdiny, čímž dění ve filmu ironizuje. Z hlediska mizanscény jsou upřednostňovány postavy (především postava Alexe), které často zabírají majoritní část ve snímaném prostoru, což je pochopitelné při faktu, že se film předně zabývá vnitřními pochody postav. Prostředí ve filmu je konstruováno realisticky, aranžmá jednotlivých prvků před kamerou bývá opomenuto a jistý kompoziční řád v záběrech jim dodává až umístění kamery v prostoru. V prostorovém plánu je postava Alexe téměř vždy v úplném popředí, neboť ona je hlavním tématem filmu, ve středním plánu se nacházejí buď ostatní postavy, se kterými je Alex v interakci, anebo střední plán úplně splývá s pozadím a tvoří tak prostorově plochou kulisu, jakýsi pouhý vyprázdněný doplněk ustavující Alexe v prostoru, který je v některých momentech uveden do abstraktní roviny prostřednictvím nízké hloubky ostrosti. Mizanscéně tedy převážně vládne postava Alexe jako dominantní prvek, zatímco zbylé prvky jsou většinou upozaděny, aby zbytečně neodváděly pozornost jiným směrem. Tělesný výraz postav je převážně statický, pomineme-li několik Alexových systematicky totožných průchodů, dokumentární záběry skateboardistů a scénu na kolejišti, která je tou nejdynamičtější a nejakčnější v celém filmu. Postavy na začátku scény vejdou do snímaného prostoru a zaujmou určitou pozici, která se až do konce dané scény většinou dál nemění. Pokud jde o tělesný výraz, postavy jednají velmi laxně a téměř úplně se oprošťují od výraznější gestikulace a řeči těla celkově. Centrem jejich projevu je obličej a dialogy, čemuž se přizpůsobuje i celá stavba mizanscény, která by se dala stručně charakterizovat jako strohá nebo minimalisticky vystavěná. V hlediska make-upu a kostýmu nejsou postavy výrazněji stylizované, i zde je kladen velký důraz na realističnost a přirozenost, proto nemá například postava dospívající Macy zakryté akné, zato líbivá Jennifer je snad jedinou postavou s výraznějším líčením. U klasického hollywoodského filmu bývá zvykem, že jsou důležité postavy vizuálně zvýrazněny nějakým pro ně typickým oblečením nebo specifickou rekvizitou, ne tak v Paranoid Parku. Zde postavy skateboardistů sice nosí pro ně typické oblečení a jejich zařazení do komunity podtrhuje i rekvizita v podobě skateboardu, který nosí stále s sebou, ale jako jednotlivé persóny už rozlišovány nijak nejsou, jako tomu bylo například ve Zběsilosti v srdci Davida Lynche, kde hlavní postava Sailora nosí sako z hadí kůže, o kterém sám v jedné scéně říká, že je neodmyslitelnou součástí jeho personality. Je tomu tak opět proto, že důležitější než exprese jsou vnitřní pochody postav a jakákoliv takto povrchní vizuální prezentace by zbytečně odváděla pozornost. Z hlediska symptomatického významu film vyobrazuje nynější mládež tápající v tomto světě, otupělou, znuděnou, která je konfrontována s problémy, do kterých ještě nedospěla a chybí jí pevné rodinné zázemí. Jediným jejím únikem je rebelie a skateboardové prkno. Dalo by se to nazvat jako symptom mládeže v disfunkční společnosti. 100% () (méně) (více)

Marqta 

všechny recenze uživatele

Zajímavá kamera a zajímavé pojetí. Celý příběh je vyprávěn hodně na přeskáčku, což by samo o sobě nemuselo znamenat vůbec nic špatného. Ovšem na mě to působilo tak, že jsem se v ději naprosto ztrácela a na začátku jsem vůbec neměla tušení o čem že by to mělo být ( když po 10 minutách na sebe žádné scény nenavazovaly)- možná to byl účel. Ale mělo to za následek, že po většinu filmu jsem se spíš nudila a říkala si, jestli se někdy aspon část z toho vysvětlí a jestli se tam někdy začne něco dít - což už asi účel nebyl. Chvíli před koncem jsem si začínala myslet, že do sebe všechno konečně zapadá a že jsem konečně film pochopila a jakkoli je zvláštní, že se mi z odstupem nezdá tak špatný. Ale poslední scény mě zase vrátily k domněnce, že to jde naprosto mimo mě. A tak to zůstalo i na konci. Asi jsem něco nepochopila, nebo mi to možná jenom nesedlo. Třeba jestli se na tenhle film podívám někdy znovu najdu to co jsem přehlédla, nebo mi začne dávat smysl, ale nevím jestli najdu odvahu se na to někdy podívat znovu. ()

Disk 

všechny recenze uživatele

"Píšu to na přeskáčku, nemám ten správný sloh", píše hlavní hrdina. A tak se tváří celý snímek. Na rozdíl od Alexe, který píše, co ho právě napadne, má režisér Gus Van Sant vše pečlivě promyšleno. Vyprávění je nelineární, často odbočuje od hlavní linie a o to, jestli Alex bude za svůj čin (ne)potrestán, jde prakticky nejméně, to si divák musí domyslit sám. Film vyžaduje aktivní diváckou spolupráci, u těch, kteří tak neučiní, se může stát, že snímek odsoudí jako manýristické sebeukájení. Děj je vypravován na přeskáčku, což není pro diváka jednoduché, pokud tento typ filmů nemá rád. Pokud je o rovinu kauzalita - následek, tak zde máme nejprve následek a až poté kauzalitu. To znamená, že spousta důležitých záběrů se opakuje, přičemž pokaždé tentýž záběr má vždy jiný význam. Mistrovské a žel značně nedoceněné dílo. ()

Galerie (28)

Zajímavosti (2)

  • Gus van Sant za film dostal výroční cenu na festivalu v Cannes 2007. [Zdroj: AČFK] (POMO)
  • Paranoid Park zaujal redakci prestižního časopisu Cahiers du Cinema natolik, že dílo zařadila mezi deset nejzajímavějších filmů roku 2007. [Zdroj: AČFK] (POMO)

Související novinky

Cinepur CHOICE 2008 - Nápadný půvab filmu

Cinepur CHOICE 2008 - Nápadný půvab filmu

24.11.2008

Filmový festival Cinepur CHOICE se po loňském úspěšném debutu rozšiřuje na 5 sekcí a filmy představí v 9 promítacích prostorách. Festival orientovaný na nejprogresivnější trendy současné… (více)

Reklama

Reklama