Ashes and Snow

Súhlasím s používateľom Dudekom, ale snímku hodnotím ako lepší priemer, pretože pohyb na hranici fotografie a filmu mi pripadal zaujímavý, okrem toho, téma symbiotického vzťahu človeka a prírody je v dnešnej spoločnosti naliehavá. Gregorymu Colbertovi sa podarilo pekne zachytiť napríklad stádo slonov, zábery možno nie sú dych berúce, avšak vyvolávajú reflexiu. Jednoduchosť neznamená hneď povrchnosť, neoriginalia nie je vždy gýčom. Celý film je taká lyrická básnička, neurazí, neotrasie, ale zanechá jemný dotyk. (11.10.2013)

Umělecké dílo. Film mě tak nestutečně vtáhl, ale tím, co většina filmů nemá, a to vlastně u filmů tak hledám. Je to nesmírně hluboká duše filmu a poselství, které předává. Poselství jednoty všeho a všech. A je jedno, jestli jsem člověk, slon, strom, nebo i písek... Uvnitř v duchu jsem se se zvířaty objímal, tančil, mlčel, cítil hluboký vděk. A film je pomocník k tomu si vzpomenout, že toto někde hluboko uvnitř nás je. V každém. (01.03.2016)

Jako součást výstavy si tento poetický film dokáži představit velmi dobře, jako samostatný snímek však příliš nefunguje. Kýčovité záběry doprovázeny o nic méně kýčovitými slovy nespějí k hlubší myšlence, ba dokonce ani nesměřují k nějakému závěrečnému vyústění. Zpomalenost celého snímku má nejspíše evokovat jistou symbiózu mezi filmových obrazem a fotografií. Bohužel Ashes and Snow stojí přímo na pomezí těchto dvou formátů, přičemž se mu bohužel daří neobohacovat ani jeden z nich. Statická fotografie dokáže být stejně sdělná, jako její rozpohybovaná sestra a soubor jednotlivých snímků, kde si pozorovatel sám může rozdávkovat čas, dokáže být mnohem silnější než sledování tohoto „dokumentu“. Když k tomu připočtu fakt, že v rozpohybovaných obrázcích vypadá celé to krásné souznění lidí se zvířaty mnohem nuceněji než na fotografii nezbývá již téměř žádný důvod, proč Ashes and Snow zhlédnout. (18.03.2010)

Rada by som napísala pár slov, kým ešte ten zážitok vo mne doznieva. Nie je jednoduché okomentovať niečo tak hlboké a emotívne. Nie je to dokument, a áno je to umelecky spracované. Umenie predovšetkým oslovuje dušu a malo by vyvolávať emócie. Skoro polovicu som preplakala, čiže keby som hodnotila len umeleckú stránku, nemala by som na výber a musela hodnotiť plným počtom. Toto dielo je však ďaleko hlbšie, než to povrchná ľudská myseľ dokáže vstrebať. Snáď som pochopila podstatu. Určite som nepobrala všetko, ale žasnem ako sa dá pár slovami vyjadriť toľko veľa. Všetky scény so zvieratama boli nádherné. Nerada by som urobila takú chybu, ako niektorí, čo tu hodnotia len technickú stránku a nedokážu sa ponoriť do víru videného a zapojiť emócie. Dej, ak to tak vobec možem nazvať a zároveň celá myšlienka filmu bola dosť zenová. Sme prepojení. Sme jedno. Prirodzený kolobeh života.Celý čas som však zároveň vnímala, ako veľmi sme sa odtrhli a vzdialili od svojej podstaty. To bol dovod, pre ktorý som plakala. Zvieratá sú prirodzené a dokážu s nami žiť úplne v mieri a súznení. To len my stále hľadáme Raj. Pritom sme tak slepí, že nevidíme, že sme sa doň narodili. (18.08.2016)

Balzám na uštvanou duši moderního člověka... Už dlouho mě nic tak nepohltilo. Téměř každý okamžik filmu je nádherná fotografie... Navíc v pohybu (i když většinou velmi pomalém, což je jedině dobře) a za doprovodu krásné hudby... Kromě toho se jedná o naléhavou připomínku, čím jsme a co v sobě v dnešním světě systematicky zabíjíme (tak to aspoň cítím já, protože tento film žádné soudy nevynáší). Čistokrevná filmová meditace. (30.06.2009)