Čas umírat

Křišťálově čistý film o stáří, jeden z nejlepších, které jsem na podobné téma kdy zhlédl. Stařenka Aniela se v rodném domě konečně ocitá sama, jen se svým psíkem. Rozlehlá vila je opuštěná, zarostlá keři a obrostlá stromy. Stará majitelka se uzavírá nejen do svého sídla-pevnosti, ale i sama do sebe. Doma zažívá nejrůznější dobrodružství a hry, které si dokáže zinscenovat a při nichž často přemýšlí a vzpomíná na mládí (snové sekvence jsou velmi obratně nasnímány a do filmu zdařile zakomponovány, černobílá kamera se pro tento účel hodí více než dobře). Občasným návštěvníkem stařenky je pouze její syn s rozmazlenou vnučkou, ti ale mají z domem zcela odlišné plány, než má samotná Aniela na mysli. Pomalu ale jistě vystřízliví a "dospěje", naloží s domem po svém, smíří se se životem a dočká svého klidu. [==] Striktně minimalistický film se zaměřuje výhradně na postavu Aniely, jíž vdechla duši Danuta Szaflarská, která ve svých 92 letech podává naprosto výjimečný a ojedinělý herecký výkon. (24.09.2008)

"Krásní mladí lidé jsou hříčkou přírody, ale krásní staří lidé jsou umělecká díla." Johan Wolfgang von Goethe. - Hlavní představitelka je skutečné umělecké dílo a nejde jinak, než ji mít rád. Jejího psa si také hned zamilujete. Její tlustou a hloupou vnučku budete nesnášet. Přesto, mně na tomto jinak určitě zajímavém snímku něco vadilo. Sama nedokážu definovat co, možná až moc pomalu plynoucí čas. To mě nutilo dlouho přemýšlet nad hodnocením, ale nakonec, mé rozhodnutí vidíte sami… (26.11.2008)

Paní Aniela okouzlí už svým prvím výstupem u lékařky. Film je úžasně natočený, kamera se rozostřuje přes tlusté sklo, zabírá inteligentví výraz psa Fili a všechno je černobílé a přitom tak plné barev. S paní Anielou bych se ráda přátelila (i když nás dělí víc jak půl století), ráda bych si popovídala s Filou a hlavně bych nesmírně ráda pila horký čaj na její verandě. Krásný, poetický film o stáří a času umírat. (17.10.2013)

Jedna hláškující babča (pardon, babička :-) s parádním psíkem utáhne, jak vidno, bez problému celovečerní film, který vás navíc bude bavit! Připomíná mi tak trochu postavu Brodského z Babího léta, kdy vtipně a s nadhledem glosuje dění kolem sebe, akorát ona si zde vystačí sama a "dialogy" zvládá téměř výhradně jen se svým psím společníkem. Tato dáma v letech názorně ukazuje, že ne se všemi lidmi jejího věku může společnost zametat, jak se ji zlíbí, a naopak že je musí brát velmi vážně - pokud ne, tak se ji to pak vymstí, což se nakonec také stane v tomto minimalistickém černobílém polském snímku, když se na závěr rozhodne udělit lekci svému nevděčnému a jí pohrdajícímu synovi... (15.02.2011)

Dojmy mám velice rozporuplné. Nemůžu neocenit na první pohled skvěle odvedenou práci kameramana Artura Reinharta. Černobílé nasnímání dokonale umocňuje melancholickou atmosféru filmu, v němž se vše točí kolem tří základních kamenů. Elegantní staré dámy, která se ocitá na sklonku života. Její věrné fenky Filadelfie (ta svým "hereckým výkonem" téměř zastiňuje i samotnou hlavní představitelku). A chátrající dřevěné vily, symbolicky zasazené do podzimní krajiny. Poetické dílo, které mě však překvapivě nechalo poměrně chladnou. Snad jsem chtěla najít něco víc... (26.11.2008)