Osamění
La soledad
Samota
Solitary Fragments
Obsahy(1)
Psychologická studie lidí ocitajících se v těžké životní situaci. Taková je ústřední zápletka příběhu Adély, Inés a jejich matky. Adéle je pětatřicet let, má malého syna a je svobodná. Ekonomické těžkosti ji donutí přestěhovat se do Madridu, kde žije její matka a sestra Inés, jež se dozvídá, že má rakovinu. Vztah mezi matkou a oběma dcerami je velmi napjatý. Situace se ještě zhorší, když dojde k tragické události. Podle režisérových slov film reflektuje naši neschopnost mluvit v životě o důležitých věcech. Nemoc, smrt a teroristický útok jsou pouze kulisy sloužící k dokreslení větší autenticity příběhu. Minimalismus vyprávění je v některých scénách umocněn neobvyklým rozdělením obrazu na dva paralelně probíhající děje. (Febiofest)
(více)Recenze (15)
objavil som klenot- SAMOTA- trpka a krasna ako zivot. Telenovela- kost a krv. Ludsky vykresluje nase ludske slabosti a zranitelnost. Kazdou scenou som sa viacej ponaral do tohto madridskeho pribehu a doslova som precitoval s hrdinkami to peklo okamziku. Pribeh ktory vyzaduje pozornost a otvorenost. KRASA ()
Začnem kritikou. Film rozpráva dva paralelné príbehy dvoch žien. Jeden je plný postáv a ich komplikovaných vzťahov, druhý sa naopak sústredí viac menej na postavu jednu. Čiže mi pripadajú mierne disproporčné. Tie vzťahy však fungujú, Rosales občas pripraví nejaký prekvapivý zvrat a Madrid je filmársky príťažlivý. No a dozvieme sa, že ženy chcú príťažlivých chlapov a mali by vyzerať ako jeden futbalista z Realu, na ktorého meno si teraz nespomeniem. ()
Stvrty film od rezisera Rosalesa a veruze kultova podivana. Film je to hodne smutny, depresivny, o obycajnych ludoch zijucich v Madride. Riesia sa dolezite veci, ako praca, medziludske vztahy, tragedia, neschopnost ludi viest dialog a do toho choroba, smrt blizkeho cloveka a tenoristicky utok : 100 % ()
Tvrzení jednoho z předchozích komentátorů, že "forma zde zvítězila nad obsahem", nemůže být dále od pravdy. Naopak, forma v Samotě plně slouží tematickým otázkám, které klade: Co přispívá k mezilidskému odloučení? Co naopak lidi spojuje dohromady? Film pak zapojuje příslušné stylistické prostředky (split-screen, mimozáběrové zvuky, typy záběrů...) vždy v přímé závislosti na tom, co se právě na plátně děje, o čem spolu postavy hovoří nebo v jakém jsou momentálně rozpoložení. Když se například na scéně objeví malé dítě, ke kterému se láskyplně přitočí rozněžnělá matka, ale i další blízké postavy, film všechny najednou snímá v jednom celkovém záběru. Ve chvílích, kdy postavy sice sdílejí společný prostor, ale každá si jde po svém, snímek typicky zapojí rozdělený obraz, v němž sleduje volně pohybující se figury. Pokud dochází k hádkám a vyostřenějším konfrontacím, vidíme buď detaily tváří postav, které sice reálně sedí naproti sobě, ale na plátně každá z nich hledí jiným směrem (jedna směrem do kamery, druhá je z profilu), nebo se kamera přesouvá zcela mimo prostor (místnost), v němž rozhovor probíhá, a dialogy jsou pak mimozáběrové. S čím má pravděpodobně většina "běžných diváků" (nemyslím to pejorativně) problém, je absence jakéhokoli soustředěnějšího dramatického příběhu, od kterého se Samota odklání i v porovnání s většinou umělecké (rozuměj artové) produkce. Dialogy tu totiž opět primárně slouží ústřednímu tématu, nikoli k posouvání děje. Je proto důležité sledovat, jak se k sobě v tu chvíli postavy chovají, v jakém prostředí se tak chovají, jaké zásadní události je k tomu mohou vést, a tak dále. Samota je podle mě fantastická svou důsledností, s jakou zkoumá roli prostoru a okolností na lidské chování. Jedna z postav například může být přátelská a pozitivně naladěná v prostředí svého bytu, kde si se spolubydlícími rozumí (hraje hry = sbližující prvek), ale jakmile navštěvuje svou rodinu, začíná být podrážděná vlivem své konfliktní sestry (řeší se peníze = odcizující prvek). Zdánlivě nepodstatné drobnosti jako krátká scéna jízdy autobusem, v níž postavy vedou pouze zdvořilostní rozhovor, protože je od sebe dělí řady sedadel a ulička, nebo výjev z obchodu, kde prodavačku od zákazníků odděluje pult a regály, pak znovu ilustrují téma filmu a posouvají jej ze soukromé sféry do té veřejné. Jak ostatně prozrazují první a poslední záběry filmu, je to právě město a jeho architektura, která samotě do značné míry přispívá. Rosales tady ale nepředvádí nazlobený pamflet proti civilizaci - na to je jeho film příliš umírněný a distancovaný - pouze tiše, ale velmi přesvědčivě ukazuje, jak nenápadně se lidé žijící ve vyspělé společnosti od sebe odcizují. Ukazuje přitom na zcela základní, univerzálně platné problémy, které dnes pravděpodobně bereme jako zautomatizované a neměnné. ()
A život jde dál…v souvislosti s tímto nesmírně kvalitním dramatem s velkým „D“ se mi chce až zvolat, že jde o čistou realitu. Krom poněkud extrémního výbuchu jsem totiž nezaznamenal jedinou scénu, situaci, gesto či výraz postavy, které bych nevěřil (jakkoliv je to nanejvýš subjektivní dojem). Přesně takhle si představuju žánrový snímek dle mého gusta. Pravda, někomu nejspíš nesedne docela dlouhá stopáž (vzhledem k tempu filmu), stejně tak dlouhé záběry, které se na první pohled nemusí jevit jako důležité (z čehož je divák zvláště při 1 pasáži snímku tvrdě vytržen). Ale aby přece jenom nenastala sem tam nuda, tvůrci filmu pečlivě dávkují scény s rozděleným obrazem, které někdy působí jakou pouhé ozvláštnění, častěji však (při zaměřování se na dialogy postav) pomůžou divákovi lépe nasát emoce. A konec se mi také líbil, hodnotím proto celkem jasným plným počtem. ()
Reklama