Agora

Nádherný historický a realistický film. Po dlouhé době skvělé kulisy a film skládající poctu matičce Antice a všemu, co představovala. Úžasný výkon Rachel Weisz a v podstatě poloviny herců, kteří si alespoň trochu zahráli. Mám rád historii a tento film mě zkrátka naprosto uchvátil. Jednak věrohodným ztvárněním, ale hlavně demonstrativní ukázkou slabosti lidského druhu, oddávajícímu se jakékoliv fanatické formě náboženství. Rozhodně realisticky vykreslení křesťané, kterým se nepochopitelně v drtivé většině západních filmů podsouvají vlastnosti a zásluhy, které nikdy neměli. Vzhlížet ještě dnes k něčemu tak amorálnímu, co vzešlo z tak ubohých základů, je nemoc v pokročilém stádiu. Ano, křesťané nikdy nebyli pokojní pastevci koz, co se modlili k Bohu a milovali všechny okolo, byli to fanatici nebo otroci církví udávajících dogma (ne tempo). Kéž by nikdy pravý Řím nepadl, Konstantin se nezbláznil a tempo Evropě udával pantheon a ne katolická církev. 90% (07.03.2010)

Hlavní poselství Amenábarova myšlenkově očišťujícího opusu je jasné a nadčasové: Ti, kteří pochybují (ve své víře) nás i sebe samé neustále posouvají kupředu, k dalším a dalším horizontům poznání, narozdíl od těch, kdož se slepě a arogantně drží nedotknutelných dogmat, předem prošlapané stezky, svůdné dokonalosti kruhu (whatever) a nepřipouštějí existenci odlišného pohledu. Pravda, jak nás učí samotné pohyby planet, je eliptická. Jednou jsme jí blíže, podruhé dále - jako Slunci. Střed je všude a nikde zároveň - stejně jako Bůh - a snahy o monopol na jeho přesné určení se proto jeví podobně malicherně a bezmocně, jako lidský rej nahlížený z božské perspektivy... (01.08.2010)

Agora je sám o sobě dost důležitý film, který vypráví příběh o křesťanství. Jak začalo, co způsobilo, a hlavně kdo dal ten první podnět v Římě, aby vůbec mělo nějakou šanci se trošičku rozvést. Film sám o sobě je to parádní. Kdybych se u něj v jistých chvílích nenudil, možná bych mu dal i plný počet. Je totiž naprosto parádně natočenej a pojednává o jednom z nejdůležitějším náboženství nejlíp jak může...třeba ty kulisy. Ty bych v Hollywoodu nejradši nechal jako muzeum a multikulturní zážitek pro Američana. Škoda jen, že jsou z 99ti procent digitální. (14.08.2010)

Jako dvě hodiny dějepisu asi OK - solidně načrtnuté boje fyzicky i spirituálně. Jakožto filmové médium naprosto selhávající. Dvě hodiny lze protrpět snad jen díky velkorysé výpravě a solidnímu filozofičnu, protože s frigidní Rachel Weisz sympatizovat v jiné než vědecké rovině příliš nejde a ostatní charaktery jsou jeden víc neuchopitelný než druhý. Do toho zmatečné bojové scény, nekonzistentní emoce a neforemný výsledek je na světě. Ještě tam mohla skočit nějaka alegorická haluz, trocha smutných pohledů a myslel bych si, že to točil vrchní filozof Aronofsky. (26.06.2015)

Přečtením poměrně rozsáhlého hesla "Hypatie" na wikipedii jsem se utvrdil v názoru, že Agora se dopouští celé řady vynechání a komplementárně domýšlení. U filmu omezeného rozsahu o málo známém životě velmi známého člověka se takovému přístupu vyhnout jistě nelze, IMHO by ale neměl vést ke zplošťování charakterů, přespříliš jednoznačné čitelnosti a zkýčnění. Na jednu stranu velebí Hypatii jako tolerantní ženu, moudrou učitelku a zapálenou vědkyni, na druhou přehlíží, jak ji možná přílišná oddanost raciu vede k podivnému (ne)milostnému životu (film se jen tváří, že ji miluje někdo, koho ona ne) a její možné intelektuální elitářství. Hypatiino vědecké bádání se předkládá v emotivních scénách, plných vášnivých monologů a gest nadšení, málem až sexuálního vzrušení za zvuků gradující hudby, k pointě, prozření podtrženému ostrým střihem... V násilných scénách hraje tklivá hudba, která žaluje diváku: "Ach to je to tragédie," a přemlouvá jej k pláči - zpomalovačky a odvracení zraků kamery mírní divákovo utrpení a tak si sladkobolně může říct: "Achich, hrozné." Alexandrie je ovšem úchvatná, byť jsme na to v současné době už tak trochu zvyklí. Inu, špatnosti i dobroty Hollywoodu trochu smazaly Amenábarovo španělství... Ale ono to vlastně k jednoznačným sdělením Agory vcelku sedí. Tedy: "Multikulturní tolerance je dobro, fanatismus je zlo. Křesťanství ranného středověku nás vrhlo o tisíc let zpět." Celou dobu mi bylo jasné, že ji k tomu Keplerovi ten Amenábar dotlačí - a pak to ještě napsal do dovětku, aby to došlo úplně, ale úplně každému. Dále: "Křesťanství bylo (a je) misogynní." Oona ta předkřesťanská společnost taky nebyla úplně pohlavně rovnostářká, byť to bylo asi o malinko lepší než pár následujícíh století. A: "Násilí nikdy není řešení. Věda je sexy a jde v ní nalézt smysl života." S mnohým bych i ochotně souhlasil, ale je třeba to dokládat způsobem, jakým to Amenábar činí? Totiž - extrémně okatě ukazovat, jak racio za sebou táhne všechny dobré vlastnosti a slepá víra je ničí. Dělat z Hypatie idealizovanou Janu z Arku vědy. Předkládat své teze v umělých dialozích. Ale vcelku je ten film přeci dobrý - precizní v kostýmech a výpravě. S velikým Vesmírem, kterému musí být lhostejný nějaký konflikt vyznavačů onoho a tamtoho, ale který zároveň poslouchá zákony, jež Hypatie (dle filmu) objevila. I několik zajímavých postav, které jej, zvláště v druhé půli táhnou nahoru - jsou to někteří křesťané a především prefekt Orestes, kterému v konfliktu mezi vědou a vírou, láskou a Láskou očividně nepomohl princip NOMA. Bodejť by taky jo... Silné ***. (17.03.2010)