Vždycky jsem chtěl být gangster

Vůbec né špatné povídky,který sází v šanc černobílé atmosféře.Nejhorší špek byl,že povídky byly dobré,první dvě a poslední před epilogem měla svoje kouzlo,ale co vlastně měla říct?Čekal jsem,že se všechny spojí do jednoho kouzelného měšce na jedné kávičce na odpočívadle,ale to jsem v suchu prdu vůbec nedostal.Ačkoliv náznak tam vždycky byl a když už,tak nebyl vůbec zajímavý.Za epizodní rozuzlení průměr,první dvě epizody super,krásná Anna,ostatní nic moc a končím na dobrým průměru. (27.07.2017)

...aneb jak se (ne)vydat na dráhu zločinu - po chaplinovsku, po coenovsku, delonovsku, belmondovsku, gabinovsku, kultu kmotrovském i dostaveníčku bonnieclydeovském. Nezranit se, neztratit se, ironickému zaklínadlu nestranit se. Ne vždy jsou nám hvězdy nakloněny. Příručka, jak ano a jak ne, pro začátečníky, pokročilé i pro ty ve výslužbě s trochou nostalgie. (22.07.2015)

Neobyčejně milá pocta americké nezávislé scéně, která úvodní scénou odehrávající se v motorestu připomene Tarantinův magnum opus - konec konců, Tarantinova tvář jako legenda téhle části kinematografie se objeví i na plakátě onoho podniku. Mnohem více než Tarantina ale připomene Jima Jarmushe, dalo by se říct, že kdyby člověk nevěděl, že jde o francouzský snímek evropského režiséra, z fleku by ho zařadil do Jarmuschovy černobílé kinematografie. Čtyři příběhy doplněné apendixem v podobě dohry první epizody jsou ne o velkých zločincích a zločinech plnících média, jako spíš o lidech, kteří si (už) jen na součást galerky hrají. Je to poetické, vtipné a hravé, v rozvláčném tempu a s herci, kteří se baví možná stejně dobře jako diváci. Trochu posmutnělé, nostalgické a náladové. Rozhodně nejde o kriminálku v pravém smyslu slova a ten, kdo k tomu bude přistupovat jako k běžné žánrovce, pohoří. Pro mě jde o autorský film, kde výborným způsobem funguje chemie mezi hereckými dvojicemi. Konec konců, prazvláštní romance mezi servírkou a zkrachovalým lupičem je zahraná partnerskou dvojicí ze skutečného života. Celkový dojem: 85 %. (04.07.2014)

Vlastně vcelku nevýrazný snímek, který se kultovních Tatantinovek dotýká jen velmi opatrně. Nebarevnost nevadí, některé dialogy potěší i pobaví, zaujme statický pohled kamery i když děj se odehrává mimo záběr, což samozřejmě není originální, ale potěšilo. Herecké výkony 0 a to i ten Rochefortův, ale popravdě, o hercích tento film opravdu není, takže celkově slabší průměr. (28.10.2020)

Jak se pozná evropský artový film? Je natočen černobílou kamerou, hrdinové jsou partou beznadějných nul, záběry jsou dlouhé tak, že během nich stihnete vnímat otáčení země proti slunci a navrch se v něm moc nemluví. Tohle ale art není, protože se tu neustále kecá, což je obrovské štěstí, neboť dané dialogy jsou velmi povedené a zábavné (teda, některé z několika povídek, některé jsou zas o řád horší) a jsou hlavní nosnou plochou, někdy je to dobré hodně (pocty Tarantinovi, hodní únosci, banda gaunerů v důchodu), někdy to zas působí spíš trapně (boha, proč je jedna ze scén natočena jako groteska?!). Buď jak buď, výsledek je docela dobrej a s herci, co si dokážou uhrát své, přestože jejich part vyžaduje jen blbě civět do stropu. (27.07.2015)