Louise-Michel

Prekarizované pracovnice, které ojebal globalizovaný kapitalismus zabíjejí postupně ty, o kterých si myslí, že za to můžou. Za spouští pak stojí dva transgenderáci z okraje společnosti a to všechno se děje ve jménu anarchistky z 19. století. Jenomže tohle není současnost a Netflix, nýbrž rok 2008 a dva pankáči Delépine s Kervernem, kteří to natáčí pod produkcí studia, které se regulérně jmenuje No Money Productions. Louise-Michel je pak perfektním příkladem, jaké to je, když sympatie vůči lidem na okraji zájmu společnosti projevují ti, kdo je mají upřímně rádi oproti tomu když je simuluje korporátní estabilishment. Navíc si myslím, že nikdo by nezahrál lépe objednání kohoutkové vody v kavárně potom, co si strčí do pusy lžičku cukru, protože je zdarma, než Yolande. (28.03.2023)

„Buy, sell, buy, sell, buy, buy, sell, buy…“ Anarchistická komedie stvořená krizí z nadbytku. Plebejsky přímá a svým humorem (s)prostá, přitom postmoderně zahlcená motivy, umožňující pozornějším divákům několikeré čtení (východ dělnic z továrny a šmírování klíčovou dírkou třeba musí potěšit filmové historiky). Ztráta zaměstnání znamená ztrátu jistot, zde konkrétně ohledně žánru filmu, pohlaví aktérů i toho, co dnes je a není v umění přípustné. Sranda z jedenáctého září a zabití kojence. Kdo to trumfne? Stylem, kdy statická kamera snímá komické výjevy, má Louise-Michel nejblíže ke grotesce, humor je ale mnohem cyničtější, mnohem méně předvídatelný a někdy spočívá už v tom, kde je kamera umístěna a jak se ne/hýbe. V tom, jak provokuje každým záběrem a přitom zůstává neskutečně zábavným (tzn. diváky nasírá, ale snesitelně), je film unikátní. Podobně jako Borat, oproti kterému si ale coby ryzí fikce může dovolit ještě víc. 85% Zajímavé komentáře: JFL, Radko, Bluntman, Jansen, Pett.Luke (28.11.2014)

Co je platný černočerný scénář a satira hnípající do hospodářské krize, USA a lecčeho dalšího, když mě na Louise-Michel stejně nejvíce bavil způsob, jakým je ten film udělaný. Díky výbornému nápadu, natočit takřka celý snímek pomocí statických záběrů, to totiž skoro až vypadá, že sledujeme velice bizarní divadlo nebo hodně, hodně divnou reality-show (ano, ještě mnohem divnější než jsou ty "normální") obsahující několik opravdu podařených pasáží. Na mysli mám třeba funebrácký prolog, bloudění mezi zaparkovanými karavany nebo závěrečný tanec. Ale to jsou jen takové tři epizodky, zbytek mi ničím výjimečný nepřišel. Nemůžu říct, že by mě příhody Louise a Michela nudily. Jen byly dost divné a většinu času jsem nevěděl, co si o nich myslet. První nájemná vražda byla navíc doslova nechutná a málem jsem vypínal. (19.10.2011)

Úvodní scéna v krematoriu mě navnadila svým černým humorem a následující minuty o tom, jak majitel vyběhl se svými zaměstnanci, mi připomněly nedávno zveřejněný případ z Itálie, kde poslal šéf své ovečky na celozávodní dovolenou, během níž přestěhoval fabriku do Polska. Vypadalo to na skvělou jízdu a předpokládal jsem, že se budu rozhodovat o udělení nejvyššího hodnocení, jenže poté, co si zhrzené zaměstnankyně v kavárně odhlasovaly popravu svého šéfa, uhnul film do podivné absurdní křeče, ze které se až do závěrečných titulků nevymanil. Jak mi úvodních deset minut dokonale sedlo, následovaly nekonečně dlouhé chvíle nefalšovaného utrpení. Dal bych odpad, ale uvědomuji si, že Ježíš by utrpení definoval úplně jinak. Prostě jsem si s tím humorem anarchistické dvojky nesedl. Celkový dojem: 15 % za úvod. (10.10.2015)

Hlavní hrdinkou je tady dáma, která si obstárává jídlo tak, že než jde do práce nalíčí na balkoně past na myši a když večer přijde vezme z pasti chycenýho holuba a večeře je na světě: No a teď si představte, že tato dáma přijde o práci a rozhodne se situaci s pomocí svých propuštěných kolegyň řešit. Při některých scénách a dialozích jsem měl pocit, že ve Francii při psaní scénáře měli magoři vycházky, protože tohel ze sebe normální mozkovna nevyflusne, na druhou stranu z filmu je jasně cítit sociální podtext a to staví tuhle nekompromisní černohumornou záležitost ještě do kvalitnějšího světla. (22.12.2013)