René

Divák je u podobných filmů na rozpacích - má hodnotit práci režisérky, komentovat hlavní postavu nebo oboje...? Třeštíková samozřejmě opět odvádí úžasnou práci - V průběhu dvaceti let (rámovaných korunovacemi dobových panovníků) skvěle zachycuje osudy a vývoj recidivisty, kterého neustále svrbí ruka, nechce se mu pracovat, dělá voloviny a většinou tráví čas za mřížemi. Proti filmařině jako takové bych měl výtek minimum, ale jak hodnotit hlavního hrdinu - člověka, kterého blíž neznáte a jediný kontakt s ním zprostředkovává toliko kamera? Nabídnout můžu pouze dojem, který jsem při sledování filmu nabyl - a ten není nijak lichotivý. Viděl jsem člověka, ze kterého čišela ublíženost, alibismus a nesnesitelná dávka egoismu. Za svým zpackaným osudem vidí kdekoho, ale reflexi vlastních chyb se raději vyhýbá. Společnost obviňuje z pokryteckého moralizování, ale to jen proto, že jemu samotnému je jakýkoli koncept morálky cizí (jeho myšlenkové pochody neustále oscilují kolem hrany zákona - viz jeho podnikatelské pokusy). Celou dobu na mě působil dojmem, že si na něco hraje. Neustále se v recenzich a komentářích vyzdvihuje jeho inteligence a "schopnost formulovat svá stanoviska/pocity", ale upřimně řečeno... Viděl jsem jen výkřiky a nepříšliš podnětné myšlenky, které většinou směřovaly k sebeobhajobě... Žádné úvahy, které by omračovaly pronikavostí (viz jeho dopisy Heleně a ukázky z knih). René je sečtělý a má skvělou paměť, ale z jeho slov čišela spíše snaha nadřadit se nad ostatní vězně a bachaře než nějaká přílišná chytrost... Určitě to není nějaký český Cyrus Grissom :D Prostě klasická póza. Takových lidí mezi námi žije nepočítaně, jen třeba už v šestnácti neuklouzli na šikmé ploše. René měl bezpochyby smůlu - na rodiče, na prostředí, ze kterého pocházel.. ale na to se nedá všechno svést. Omlouvám se za tu dojmologii, ale to je moje interpretace portrétu, který se Třeštíkové opravdu povedl! Určitě stojí za vidění. (11.03.2009)

O rozdílech a jemných distinkcích mezi dokumentárním a hraným filmem bylo napsáno již mnohé: (i) Dokumentarista si vybírá svůj úhel pohledu, a pokud má talent, umění přijde až nádavkem; umělec si vybírá svůj výraz ze zdrojů svého vědomí a svědectví o skutečnosti přichází jaksi navíc. (ii) Dokument určuje a vymezuje sociální efekt; hraný film estetická měřítka. (iii) Dokument muže byt obviněn z odhalení nepříjemné pravdy nebo naopak z její falzifikace – za obojí mu hrozí zásah cenzury. Hraný film bývá obviňován zase z toho, že dává spatný příklad, že kazí mládež atd., zkratka z toho, že ohrožuje zavedené modely vládnoucí morálky. Dokumentární filmu jde o pravdu, hranému o morálku. Nejzásadnější odlišnost spočívá ovšem v tom, že aktéři dokumentu přerůstají médium, neboť na rozdíl od postav hraných filmů žijí i tehdy, není-li zapnutá kamera. Ovšemže - ale proč zachycovat pravdu a marnit čas dokumentem, ohrazovali se někteří. Oscar Wilde tvrdil, že o skutečném životě není třeba psát, protože ho tak jako tak každodenně prožíváme, a režisér Alfred Hitchock ještě později řekl: Nikdy nenatáčím kousky života, to bych točil dokumentární filmy. Ba, ba, pletli se do jednoho. A vskutku, to, co nás naplňuje úžasem nad dokumentem René, není fakt, že někdo takový existuje, ale že dotyčného můžeme eventuálně potkat a sdílet s ním tentýž prostor. ____ Ona profláknutá paralelní montáž „měnících se“ dějinných událostí a „neměnícího se“ notorika Reného nutně vybízí k obezřetnějšímu, jinačejšímu pohledu – to René se proti obecnému názoru mění a zažívá četná dobrodružství, kdežto společnost obestřená politickým divadlem veletočů stagnuje a hnije zevnitř, protože na rovinu: kolik lidí o sobě může tvrdit, že vedlo pozoruhodnější život než René Plášil? Andělé se radují a na nebesích prozpěvují Gloria in excelsis - ortodoxnějšího solitéra, jehož nesešrotovaly ani zhoubné disciplinární mechanismy, jak o nich mluví Michel Foucault v proslulém spisu Dohlížet a trestat, si snad představit ani nelze. Ať žije kontrakultura a lidé, kteří nemusejí manifestovat v levicových žurnálech, neboť samotný jejich život je manifestem. (24.03.2009)

Jsem šťastná, že existuje někdo jako je Helena Třeštíková a hluboce před ní smekám. Díky jejímu nápadu tvořit dokumenty po několik dlouhých let a neustávat, i když se zrovna nedaří. Díky její vytrvalosti tu máme skutečné poklady. Není nic zajímavějšího než sledovat něčí život po několik let, to jak se mění s časem nejen vzhled, ale hlavně smýšlení, názory, že se žádný život prostě neobejde bez tragédií, bez občasných úspěchů. I když se musí brát v potaz mnoho různých okolností, každý život lze prožít kvalitně a podle našich představ. A hlavně, jaký si to uděláme, takový to máme. Hodnotit Reného jako člověka mi nepřísluší. Přesto se tomu nevyhnu, musím se totiž pozastavit nad jednou věcí. Copak ho nikdy nelákalo něco víc? Někam se podívat, něco zažít, copak nikdy neměl žádné sny? I když nepatřím k těm, kteří by se topili v penězích a mohli si dopřát cokoli by si jen přáli a musím každé ráno vstát a jít do práce, musím v té práci být a když přijde jednou v měsíci výplata, neskáču nad ní radostí, přesto jsem spokojená. Že alespoň občas jsem pánem svého času a svých rozhodnutí. Že se můžu kdykoli sebrat a jít se projít, pobavit, zasmát se. Že můžu být s tím koho miluju a trávit s ním čas. Tohle pro mě znamená víc, než s trochou adrenalinu v těle přijít k hromadě peněz, pár lidem tím ublížit a zkomplikovat jim život, nabyté peníze rozházet pochybným způsobem a jít si zase sednout do chládku. Neupírám Renému jisté kouzlo, takový ten zločinecký půvab. A ve své podstatě on žije život jaký si přál, proto se moc divím tomu, proč mě celý ten dokument spíš rozesmutnil než naštval. (18.11.2009)

Což o to, životní outsider René Plášil a jeho marné pokusy zařadit se mezi lidskou společnost zůstává silně alarmujícím časosběrným dokumentem, jehož závažnost bychom neměli přehlížet ani v případě Reného pozérství (s přibývajícími pobyty ve vězení jsem míval pocit, že si to snad až užívá). Ale zároveň se domnívám, že Třeštíková mohla z tohoto pozoruhodného a jistě nelehkého příběhu vytěžit mnohem víc. Sledování je rozloženo v podstatě na délku téměř dvaceti let, které René strávil víceméně v nápravných zařízeních, tudíž se nabízela možnost podrobnějšího pozorování v častějších časovýh horizontech. A co říci k osobě Reného Plášila? Notorický zloděj a nepracant zůstane notorickým zlodějem a nepracantem. Čili za svůj zpackaný život si do jisté míry může sám (i když uznávám, že první trest byl nepřiměřeným úvodem). Úsměvnou hořkostí zůstává Reném vykradený byt samotné autorky a závěrečné odcizení digitální kamery. Co se v mládí naučíš . . . (06.04.2010)

Objekt (René) nie je iba radovou súčasťou autenticky natočeného dokumentu, je hlavným "rozhodcom", ktorý určuje pravidlá nie len svojej existencie ale aj celého príbehu, ktorým nám je sprostredkovaný. Iniciatíva a záujem Heleny T. sú nepopierateľné, s odstupom ale zato vytrvale pracuje na časovo sa vyvíjajúcom materiály, ktorý sa s nikým neserie a končí tzv. nijak. A ja úprimne píšem, tak to malo byť. Výpoveď viacnásobného väzňa (inteligenta) bez ohľadu na formu podania je okamihom na ktorý len ťažko v najbližšej dobe zabudnem. Zamýšľal som sa včera a činím tak aj dnes. Čo je predmetom? Osud človeka, ktorého nedokážem pochopiť a zároveň ma v určitom smere fascinuje. Neobdivujem ho, ani k nemu neprejavujem sympatie. Viem, šance dostával, márnil jednu za druhou (zapríčinil si za to vlastne sám), no môžem v klude napísať, že "vďaka" pomerom z ktorých pochádzal, mal na výber? Nie. Jeho občasne nezrozumiteľná artikulácia nepoteší ale to je on-René Plášil, bez obalu, prostredníctvom kamery poskytuje pohľad do duše, ktorý vyráža dych. Preto pocitu, že toto dlhodobé interview bolo fakt šokujúco-originálne a že neišlo o obyčajného kriminálnika sa nezbavím a ani sa zbaviť nechcem. (13.05.2009)