Svatba za bílé noci

Sbírka figurek, kde se narozdíl od Smíchu racků smějí racci.. Ačkoli, smějí, netušil jsem, že dokáží racci vyvolat stejnou atmosféru, jako krákající krkavci. Bohužel se rackosmích zjevuje jen v té nejnudnější linii, plné nevtipných flashbacků a sem tam i regulerní nudy (a to to ještě zachraňuje výborná Margrét Vilhjálmsdóttir), jasně, je to potřeba pro děj, ale ne zcela vážná nota ve zbytku snímku je prostě lepší, už jenom díky vedlejším mužským postavám, které svým charismatem předčili hlavní postavu o půl námořní míle. (23.05.2013)

"Můžeme něco uvařit, přečteš mi své básně, zahraju na piano, můžeme se válet v rose..." hmm, Islanďani si ten život ale umí vychutnat, jen to někdy přeženou s alkoholem, ale co dělat v pustině o deseti lidech, za občasných návštěv turistů? No přece golfové ostrovní hřiště a sem tam nějakou tu svatbu, za bílé noci prý bývají nezapomenutelné... S úsporným počtem herců, které Island nabízí, a s kterými se pokaždé potkávám, jsem se cítila jako doma, ke komické tragédii mně hrála příjemná hudba, do chechotu racků šumělo moře a mně bylo prostě fajn (asi, že se mě to netýká:-)) (17.09.2013)

Tohle není romantická komedie! Snad nikdo, kdo by chtěl něco takového natočit, by komické scény z posledního dne před svatbou neprokládal scénami z konce předchozího manželství nastávajícího ženicha. Ty jsou totiž několikrát méně k smíchu než Hitchcockovo Psycho. A taky by film uzavřel tou připravovanou svatbou a neukázal nám, co přijde po ní. Takže tu máme spíš severské drama s humorem, který díky těm kontextům poněkud hořkne na rtech.Co to tedy je? Jestli existuje něco jako oddechový film pro přemýšlivější diváky, tak bude vypadat nějak takhle. (31.12.2011)

Je to asi jen můj problém, ale nedokáži fandit nesympatickému hlavnímu hrdinovi, který si najde milenku z řad svých studentek zrovna když ho manželka, právě procházející těžkým obdobím, nejvíce potřebuje. Jediný moment, kdy jsem s empatií k této postavě neměl problém bylo vcelku rozumné odmítnutí sňatku s novou milou a následný pokus o sebevraždu (neúspěšný). Hvězdičky jsou taky za nečekaně pesimistický dovětek po "vynucené" svatbě. (01.08.2010)

Poetická obrazivost včetně mnoha kouzelně surreálných scén vybízí diváka ke vstřícnosti k osudu hlavního hrdiny, jímž je pedagog mechanicky vykládající etiku, dávno zmizelou z jeho vnitřního života. Při sledování se nabízí myšlenka, že pokud je tohle komedie, jak asi vypadá islandský horor, ale neodbytně mi tane na mysli, že ty rozdíly nebudou nijak markantní. Chvílemi se zdá, že té deprese je až moc, jako by byla na objednávku, závěrečná část však naštěstí zase podpoří středoevropanovy iluze o životě na kouzelném ostrově. Jenom škoda, že mi během té emocionální sinusoidy byly sympatické pouze dvě postavy, navíc vedlejší – hrdinův tchán a vikingský přítel, tlustý ožralý noční pianista. (14.11.2011)