Užívej si, co to jde

I když Boris Yellnikoff hned na začátku varuje, že Užívej si, co to jde nebude žádným stupidním feel-good filmem, Woody Allen mu za pravdu nedává a koncipuje svoje nové dílko přesně podle této šablony. Whatever Works tak neskutečně příjemně glosuje vztahy, současnou Ameriku, rozpad Vesmíru nebo překonávání stereotypů, přičemž všemu cynickou rukou kraluje génius Boris, mezi jehož osobní kvality se počítá i nadávání mladým neschopným šachistům. VCB měla ve výsledku větší sílu, tuhle nezávaznou, nijak zvlášť originální newyorskou etudu ale není třeba zatracovat – je vtipnější, chytřejší a zábavnější než většina letošních hollywoodských romantik dohromady. A to se počítá. 85% (21.11.2009)

Woody Allen mě snad nikdy nezklamal. Pokaždý totiž počítám s perfektními dialogy a tady jsem se ještě k tomu setkal s dvojníkem Woodyho Allena, Larry Davidem. Ten se totiž vyjadřuje v grimasách a chováním úplně totožně, jako Woody Allen. Až na to, že je daleko sympatičtější. Každopádně samotný příběh je naprosto tuctová vztahová vyprávěčka, která v sobě má kouzlo geniálních, zvláštních lidí a fantastických dialogů, kteří nedokážou nudit. Zaplaťpánbůh za Allenovi filmy. Tak živé filmy, které dokáží těžit z mála, totiž jen tak někdo natočit nedokáže. Já snad vím jenom o něm. To je také důvod, proč jsem se u tohodle filmu tak příjemně bavil. Herečky hezký, na to si vlastně i Woody Allen potrpí, příběh příjemný, atmosféra dokonalá. Tahle příjemná romantická komedie prostě nezklamala, v žádným případě. (24.11.2010)

Ani sám Woody Allen by nezahrál tuhle roli jako Larry David, který si doufám tímhle vyšlapal cestičku k nějaké té lepší kariéře, protože bych ho v téhle poloze ještě rád viděl. Woody by to zahrál klasicky ňoumovsky. _ Než si Boris tu mladou retardku vezme, je to naprosto luxusní podívaná. Padne skutečně velká porce hlášek a geniálních momentů. Ale potom se to stává předvídatelností samou na přehlídce marnosti a klišé. Za posledni leta nejlepsi Woodyho komedie a Evan Rachel Wood zraje před kamerou jako víno. (10.11.2009)

Scénář: Woody Allen .. Nezastavitelný tvůrce Woody Allen jede na svém filozofujícím kolovrátku dál a v jádru nám představuje příběh, postavy a obsah obdobný, jako už mnohokrát. I nyní to celkem vychází, jeho úhel pohledu na vztahy, život a nejrůznější společenské glosy je zase trochu posunutý a aktualizovaný. Děj sice neobsahuje takřka nic, čím by mne vyloženě nadchnul, ovšem nenarazil jsem tam také na nic, co by mne urazilo a nudilo. Škoda, že Allen už nějaký čas nemá na to odehrát hlavní roli, pořád jsem čekal, kdy po těch schodech z patra bytu sejde sám pokulhávající maestro. Boris, hlavní to postava, je prostě on. Jeho herecká náhrada je ovšem ideální, huba mu taky jede jako kulomet. Taktéž náhrada jeho nedávné "evropské" múzy Scarlett Johansson za (ještě mladší) Evan Rachel Wood nebyla špatnou volbou, svoji roli naivní maloměstské miss zvládla výborně. A kouká se na ní také dobře. ___ Woody, užívej si dál! See? I'm the only one who sees the whole picture. That's what they mean by genius. (20.10.2009)

Má-li někdo pocit, že točit "kopie" či obměny na allenovský způsob je snadné, měl by být vyveden z omylu. Tradiční protagonistovu úlohu v tomto filmu přebírá Larry David, zjevem i projevem připomínající režisérovo neurotizující herectví. Jeho projev ve srovnání s Allenovým není podle mého názoru agresívnější, ale dospělejší (méně chlapecký, více výbušný, o poznání samolibější; je otázkou, nakolik se na tomto pojetí podílí Allenovo režijní vedení); jako kdyby odrážel naši dobu hodnotového rozvratu, který zahrnuje i rezignaci na slušnost. Pod touto vystupňovanou žlučovitostí se skrývá až dětsky bezradná zranitelnost, ale také věcnost a náhle znovu objevená zodpovědná dospělost muže z dolního patra střední třídy. Překvapivě dobrý a Davidovy kreace výborně rozvíjející je výkon mladičké Evy Woodové. Osobitá a výrazná láska - skutečný hluboký cit - , který se mezi oběma rozvíjí, mohl vést - ale nevedl - k velkému a působivému dílu. (Viz Davidův vstup popisující překvapivě věcně jeho pocity po ročním atypickém manželství) Okamžikem vstupů Melodyiných rodičl se dílo allenovsky zalamuje do charakteristického idylizujícího konce, který není špatný ani nepřirozený, na druhé straně však přece jen méně překvapivou allenovskou tematiku odsouvá potenciál hluboké mezigenerační lásky, tj. tóny, které nalézáme např. v MADISONSKÝCH MOSTECH nebo v také komediálně laděných filmech Alana Aldy. Od Woodyho Allena bychom měli a mohli očekávat víc než mnohokrát použitou a stále, byť nápaditě masku zraněného, ne zcela dospělého jedince, který se před vnějším světem opakovaně zachraňuje vědomým pádem do neurotické dětinské sebestřednosti. (19.02.2012)