Užívej si, co to jde

Woody Allen je neuvěřitelný, už přes třicet let je v nepřetržitým tvůrčím procesu, každý rok realizuje film. Nyní má na špagátech své alter ego v podání dobrého Larry Davise, prostřednictvím něhož se vykrádá. Whatever Works působí jako humorná divadelní hra, která na skřípajících prknech měla i zůstat. Ve filmovém mainstreamu působí jeho nový film "rychlokvaškoismem". Jestli se mu to za rok s Hopkinsem a Brolinem vydaří, pak budu brát Whatever Works jako mistrovým odreagováním. 40% (22.10.2009)

Na to, že Woodyho Allena moc nemám v obľube, poslednú dobu sa zastavím k nemu pre jeden nový film. Príbeh filmu je síce jednoduchý, ale dokáže zajať. Larry David má fakt perfektné dialógy a zahral skutočne perfektne a s Evan Rachel Woodovou vytvorili na plátne fakt zaujímavé duo. Prvá polka filmu sa mi dosť páčila. Potom začali pribúdať postavy a už to moc nebolo ono, no záver filmu stál opäť za to. Je to určite dobrý film a nesie v sebe kúsok pravdy, ale nedostal sa mi ten film pod kožu, tak akoby by mal. 70% - 3* (08.07.2012)

K Woody Allenovi chovám určité názorové sympatie. Především plně sdílím strach ze smrtelnosti. Pro Woodyho přijde zubatá s kosou pravděpodobně o více než půl století dříve, ale i v takhle útlém věku se umím parádně vydeptat při představě, že mě jednou také čeká to nekonečné nic. Narozdíl od určité názorové shody, mě Woodyho filmy ve většině případů nebavily. Tento snímek ovšem nebyl tím většinovým případem. Zcela bez debat se jedná o jeho zatím nejvtipnější komedii, která byla mým očím dopřáta. Smál jsem se hodně a smál jsem se často. Úsměv na tváři mi malinko ztuhl, když jsem si uvědomil, že se v nezanedbatelném procentu věcí hlavnímu hrdinovi podobám. Společně nesdílíme pouze genialitu, ale do značné míry i pohled na svět. Když si odmyslím pár detailů, jako že třeba stále zvládám spinkat po tmě, tak byl Boris celkem reálným obrazem mě samého za 80 let, když si zkusím trošku fandit. Vynikající snímek pro všechny, kteří se nebojí podívat na svět jiným způsobem, než přes růžové brýle. (04.12.2016)

Ztrácí na stará kolena Woody Allen talent, ztupil se břit jeho vtipů? Chtěl bych věřit, že ne, ovšem na důkazu Whatever Works tu svou víru založit nemohu. Vztahová taškařice plná bizarních postaviček, jež se na obrtlíku stávají někým úplně jiným pod tlakem těch nejtupějších myslitelných okolností, nenaplňuje mou představu kvalitního filmového zážitku. Zamilovaný druhomízní misantrop, gerontofilní, hormony ovládaná nána a humor založený na tom, že on ji uráží a jí se to líbí. SPOILERY. K tomu bigotní křesťanka proměněná v rebelskou běhnu, tradicionalistický macho citlivým gayem, dva intelektuálové dělící se o jednu fuchtli, fyzik milující vědmu, protože je hezká a spadl na ni při pokusu o sebevraždu. KONEC SPOILERŮ. Whatever works. Doslova. Jenomže: "It's not working." (15.12.2009)

Píše-li se rok 2009 a vy jste se narodili v roce 1935, znamená to vzhledem k průměrné délce života jediné: smrt klepe na dveře a je na čase bilancovat. Máte-li majetek, znamená to sepsat závěť, máte-li jako Woody Allen co říct, znamená to vydat memoáry. Takovým memoárem, či předčasným nekrologem, je i Whatever Works. A byť všechna ta rekapitulace a vzpomínky na život místo života samého – atmosféra přípravy na smrt – a zcizující prvky v podobě zásahů autorského já do plynutí příběhu mohou leckoho od filmu odradit, berme na vědomí, že když sedíte v čekárně na urologii s prostatou velkou jak ovčí mozek, to se pak těžko tváří, že jste pořád rock’n’roll. Zvlášť pokud k tomu připočteme břemeno židovské identity ve světě latentního antisemitismus, v němž výčitky svědomí a strach zatěžují každý čin i myšlenku jednotlivce. To vše nicméně ustupuje tématu stařectví, které film ze všech sil rozehrává. Stařectví znamená opravdovost, znamená konec s lhaním a popření všech falešných hodnot, nebo alespoň většiny z nich. Znamená přidat se k těm, kdo každodenně naplňují slova Merleau-Pontyho „nikdy se necítit zcela pohodlně ve svých vlastních pravdách.“ To měl na mysli Pavel Eisner, když říkal, že není žena nejkrásnějším tvorem Stvoření, je jím stárnoucí muž nebo stařec - ovšem vydaří-li se! I postava Borise Yellnikoffa se prostřednictvím nové upřímnosti snaží napojit na ztracenou autenticitu a cestu ke svému autentickému já obnovuje přes misantropii, perverzi a stařeckou prudérii. Na tomtéž „autentickém bručení“ postavil bezmála osmdesátiletý Eastwood postavu Kowalského v Gran Torinu. Je tomu tak proto, že normální život podléhá konformním tlakům, kdežto stařecký život je apriori non-konformní; je vyňat z dosahu působení norem a konformity. Znovunalezení vztahu s vlastní perverzní stránkou tedy může být paradoxně cestou k regeneraci duševního zdraví. Radikální potenciál stařectví konečně leží v obnažení lživé otázky „Kdo jsme, odkud přicházíme a kam kráčíme?“ a v nastolení hrozivě pravdivé „Proč jednou nebudeme, sotva někam patříme a jaktěživ nikam nedojdeme?“ A platí to pro nás všechny bez výjimky: V jakémsi vzdáleném koutu vesmíru byla jednou jedna hvězda, na které zvířata nabyla rozumu. Jen co se příroda několikrát nadechla, hvězda ztuhla a rozumná zvířata musela zemřít. Tak by si mohl každý vymyslet nějakou bajku, a přesto by tím dostatečně nevyjádřil, jak ubohým, prchlavým, prázdným, bezúčelným a svévolným se ve vesmíru jeví lidský život. Je na stařectví, aby nám klam života připomínalo, neboť mladická duše toho schopna není. Člověk je prostá, dětinská mysl, ale stařecká moudrost je nám tajemným zjevením nejvyšších poznatků, bohoslužbou, a poctivé naslouchání seniorům je úřadem kněžským. (01.01.2010)