Užívej si, co to jde

Pořád je to zábava, ale pokolikáté už? Po čtyřicáté? Ale aspoň vím, že je na světě o jednoho skvělého komika více - Larry David na hrad! Neskutečné vtipné arogantní průpovídky mu od huby melou skoro stejně jako kdysi Woodymu za mlada. Nakonec to je asi to jediné, co dokáže tenhle nezdravě ukecaný film přinést. Strašně nemotivovaná spleť asi polovičního tuctu povídek, které se do sebe vplétají a na uzdě je drží jen občasný humor "senilního Sheldona", je zatraceně málo na udržení pozornosti po celou stopáž. Počítaje i originální interakci s publikem. (31.05.2010)

Woody Allen se po pár vedlejších štací vrací do New Yorku a je pořád ve formě. Tentokrát nám předvádí klasickou komedii, na jakou jsme od něj zvyklí. Hlavní postava je plná negativismu, ale také plná bonmotů a výbornejch hlášek. Prostě přesná role pro samotného Woodyho. O to větší překvapení je, že Woody zde tentokrát nehraje. Larry David je ovšem excelentní náhrada a sympatická Evan Rachel Wood také hodně potěší. Prostě klasický příjemný Woody Allen, co víc si přát. (18.11.2009)

Píše-li se rok 2009 a vy jste se narodili v roce 1935, znamená to vzhledem k průměrné délce života jediné: smrt klepe na dveře a je na čase bilancovat. Máte-li majetek, znamená to sepsat závěť, máte-li jako Woody Allen co říct, znamená to vydat memoáry. Takovým memoárem, či předčasným nekrologem, je i Whatever Works. A byť všechna ta rekapitulace a vzpomínky na život místo života samého – atmosféra přípravy na smrt – a zcizující prvky v podobě zásahů autorského já do plynutí příběhu mohou leckoho od filmu odradit, berme na vědomí, že když sedíte v čekárně na urologii s prostatou velkou jak ovčí mozek, to se pak těžko tváří, že jste pořád rock’n’roll. Zvlášť pokud k tomu připočteme břemeno židovské identity ve světě latentního antisemitismus, v němž výčitky svědomí a strach zatěžují každý čin i myšlenku jednotlivce. To vše nicméně ustupuje tématu stařectví, které film ze všech sil rozehrává. Stařectví znamená opravdovost, znamená konec s lhaním a popření všech falešných hodnot, nebo alespoň většiny z nich. Znamená přidat se k těm, kdo každodenně naplňují slova Merleau-Pontyho „nikdy se necítit zcela pohodlně ve svých vlastních pravdách.“ To měl na mysli Pavel Eisner, když říkal, že není žena nejkrásnějším tvorem Stvoření, je jím stárnoucí muž nebo stařec - ovšem vydaří-li se! I postava Borise Yellnikoffa se prostřednictvím nové upřímnosti snaží napojit na ztracenou autenticitu a cestu ke svému autentickému já obnovuje přes misantropii, perverzi a stařeckou prudérii. Na tomtéž „autentickém bručení“ postavil bezmála osmdesátiletý Eastwood postavu Kowalského v Gran Torinu. Je tomu tak proto, že normální život podléhá konformním tlakům, kdežto stařecký život je apriori non-konformní; je vyňat z dosahu působení norem a konformity. Znovunalezení vztahu s vlastní perverzní stránkou tedy může být paradoxně cestou k regeneraci duševního zdraví. Radikální potenciál stařectví konečně leží v obnažení lživé otázky „Kdo jsme, odkud přicházíme a kam kráčíme?“ a v nastolení hrozivě pravdivé „Proč jednou nebudeme, sotva někam patříme a jaktěživ nikam nedojdeme?“ A platí to pro nás všechny bez výjimky: V jakémsi vzdáleném koutu vesmíru byla jednou jedna hvězda, na které zvířata nabyla rozumu. Jen co se příroda několikrát nadechla, hvězda ztuhla a rozumná zvířata musela zemřít. Tak by si mohl každý vymyslet nějakou bajku, a přesto by tím dostatečně nevyjádřil, jak ubohým, prchlavým, prázdným, bezúčelným a svévolným se ve vesmíru jeví lidský život. Je na stařectví, aby nám klam života připomínalo, neboť mladická duše toho schopna není. Člověk je prostá, dětinská mysl, ale stařecká moudrost je nám tajemným zjevením nejvyšších poznatků, bohoslužbou, a poctivé naslouchání seniorům je úřadem kněžským. (01.01.2010)

Další z Woodyho „jen abych něco natočil“ počinů je po krátkém výletu po Evropě návratem do milovaného New Yorku. New Yorku, který postavám tentokrát pomáhá najít tu správnou životní cestu. Film vyznívá jako óda na liberální velkoměsto. Jenom si nejsem jistý jestli úmyslně, nebo omylem a stejně tápu, týče-li se aktérů a jejich (ne)sympatičnosti. Vedle sebestředného, neurotického polo-psychopata sheldonovského typu tady máme akorát zaostalé venkovské vidláky a pár intelektuálně zdatnějších kamarádů, aby bylo s kým plkat o marxismu a židovství. O režisérovi je známo, že nemá rád venkov, ale netuším, kde se v něm vzala náhlá potřeba dát svou nelásku najevo natolik explicitně. Whatever Works i přes přilípnutý pozitivní závěr připomíná dílo zatrpklého dědka s potřebou vyjadřovat se ke všemu, co mu způsobuje žaludeční vředy. Vtipnost jeho kafrání je tentokrát příliš zřídkavá a forma podání příliš vyčpělá, aby dokázal zastřít, jaký problém mu činí udržet vlastní myšlenku a divákovu pozornost. Za pár dobrých vtipů velmi slabé tři hvězdičky. 60% Zajímavé komentáře: Renton, Subjektiv, genetique, F.man, claudel, Kaluž, knotie (21.01.2010)

Jo jo, musíme přeci plnit jeden film ročně. Jinak si to od Woodyho nelze moc vysvětlit. Znovu se tu snažíme sdělit něco podstatného a důležitého, na úrodnou půdu to ale tentokrát nepadne. Hlavní hrdina hází jeden trefný vtípek za druhým, má kousavé poznámky, vždy musí mít pravdu, je paranoidní a permanentně s něčím nespokojený. Jenže tak nějak nechutná jako před lety. Bělovlasý komik Larry David mi navíc do role totálně nesedl, cítil jsem nejen z něho, ale i z ostatních postav a hlavně ze scénáře, že je to prostě tak nějak „za každou cenu“. (24.07.2013)