Manželské etudy

Když se začala vysílat řada po 35 letech, rozhodli jsme se sjet to celé od začátku. Ty první roky, kdy se mladé páry plné lásky rozhodovali co dál se životem byly super. Třeštíková byla nenápadná, nikam nikoho netlačila a snažila se ukázat pohled do života běžných lidí. Kontrast charakterů byl cítit už tady a mohli jsme tipovat, které páry vydrží a které se rozpadnou. Trošku taková TV show. Po dvaceti letech bylo naprosto boží. Podchytilo to asi největší období, éru šílených devadesátek a tvořivost jednotlivých protagonistů. Tady byly největší změny, zvraty a bylo to nejvíce zábavné, ale i poučné. Některé páry mě inspirovaly k tomu, jak v životě nepostupovat. Etudy po dvaceti letech tedy ode mě mají ultimátní hodnocení, protože předávají nejen dokumentární pohled, ale i hodnotu a poselství. Myslím, že ovlivnilo spoustu diváků. Poslední díl po 35 letech byl slabší. Spousta protagonistů odmítlo natáčení, čemuž rozumím. Zásah do soukromí musí mít velký dopad na jejich životy. Jedná se o takové shrnutí života, tak jak jednotlivci dopadli. Bylo to místy smutné (tedy většinou), ale nemělo to ten správný drive. Možná by bylo zajímavé více se věnovat stopám dětí, ale je pravda, že tím by byla v rozporu korespondence s původním párem. Celkově vzato se jedná o zajímavý cyklus, za který si Třeštíková zaslouží metál. Dočkáme se i dílu po 50 letech? (02.02.2018)

Mě tento, dle mého názoru přeceňovaný formát, nijak neokouzluje a nebaví. Nikdy nemůže jít o autenticitu, protože je tu vždy přítomen objektiv kamery a minimálně tři lidé ze štábu, kameraman, režisérka a zvukař. Tak jak se chcete chovat tak jako, když jste sami? Navíc mi tento experiment přijde jako taková lepší Peep Show. Koho budou třeba za 50 let zajímat tyto postavičky, kterým se dala důležitost, protože si je režisérka náhodně vybrala? Čím jsou jinak zajímaví, aby se o nich točila tato sága? Přitom chybí dokumentárně zpracovat řadu významných osobností našich dějin. Ale to není holt tak populární, zde si dokumentarista velkou popularitu nevydobude. (30.03.2018)

Nejsilněji na mě působí první série, která vypovídá o tom, jak neexistovala za minulého režimu výchova k rodičovství a k manželství. Lidé se brali velmi mladí a díky naivitě, kdy věřili, že se jim snadno sežene byt si pořídili dítě a vzali se. Po svatbě přišlo rychlé vystřízlivění, kdy zjistili, že se žádný byt konat nebude a musí žít většinou u jednoho z rodičů. Kdo tvrdí opak, tak si lže sám do vlastní kapsy nebo zkrátka ztratil paměť. (18.02.2023)

Manželské etudy jsou odrazem doby osmdesátých let. Když se na to člověk kouká, říká se, jestli to bylo tahle podobné i u jeho rodičů. Na nejednom páru je vidět, jak jsou ještě mladí a sami pořádně neví, co by chtěli. Všichni řeší stejný problém (bydlení) a snad všichni se berou právě proto, že partnerka otěhotněla. Jedna šablona, šest různých příběhů. Věřím, že pustíte-li si to rovnou i s pokračováním "Manželské etudy po dvacet letech", budete kolikrát zírat, jak to všechno dopadlo. (23.08.2010)

Helena Třeštíková je asi nejlepší dokumentaristka u nás a její časosběrné dokumenty často svou hodnotu mají. V tomto případě jde o to, že manželé se za socialismu brali hodně mladí, často ani nedokázali říct, proč se vlastně berou a častý byl i případ těhotné osmnáctky či dvacítky, takže se prostě tzv. brát museli. Asi nejzajímavější je fakt, jaký problém bylo sehnat bydlení, což řešily prakticky všechny páry. Je to úsměvné, když vám dojde, že tohle byla jedna z kritizovaných věcí na socialismu a dneska je problém s bydlením pro mladé opět. Další je pak častá rozvodovost, která zrovna v této době vcelku narůstala, byť dříve sezdané páry, většinou naši rodičové, naopak tvrdí, že manželé se často kvůli blbostem nerozvádějí a byli spolu celý život. Přeci jen je ale škoda, že v 80. letech si H. T. nepomohla barevnou kamerou v níž by řada věcí vynikla lépe. (27.02.2023)