35 panáků rumu

Suverenne najlepsi film reziserky Claire Denis /Cokolada 1988, Patecni vecer 2002/. Nadherne pomale tempo, starnuci otec venoval cas dcere, ta sa o otca aj postara , tak to mam rad, vazit si rodicov, do toho nadherne pomnale tempo, perfektne dialogy a klud pohoda nocneho Pariza. Ovsem, Pariz ma i nebezpecne stvrte ako Northern 18th and 19th district hlavne v noci, potom ulice okolo Marx Dormoy, Porte de la Chapelle, La Chapelle, Porte de Clignancourt, Porte de la Villette. Montmarte paradoxne je relativne v pohode, policia tam hliadkuje a plno turistov. Reziserka aspon trochu mohla spomenut aspon verbalne - tieto nebezpecne zony - to len ako doplnenie info : 90 % (18.08.2020)

Claire Denis nám předvádí běžný život dnešních (černých) Francouzů. Opírá se o přesvědčivé herce, byť z valné části debutanty, třeba filmově krásnou Mati Diop, i své tradiční spolupracovníky (kameramanka Agnès Godard a anglická skupina Tindersticks zodpovědná za hudbu). Snad jen povinná úlitba koproducentům ve formě výletu do Lübecku mi přišla zbytečná, ale aspoň jde o filmově docela neokoukané místo. (05.10.2014)

I malí lidé žijí velké životy. Alespoň zdánlivě. Film francouzské režisérky Claire Denis je nenápadnou, ryze komorní studií o proměnlivosti lidských vztahů, o dospívání, o osamělosti i o tom, že nikdy není pozdě začít znovu. Příjemné melancholické zázemí tohoto artového filmu spoluutvářejí civilní herecké výkony hlavních představitelů i skvěle padnoucí hudební aranžmá v podání anglické kytarové skupiny Tindersticks. (26.06.2017)

Ačkoli to není nikde oficiálně konstatováno, jedná se o variaci na snímek "Pozdní jaro" Jasudžiróa Ozua. "35 panáků rumu" má totožný základní příběh, obsahuje určité stejné scény a místy se shoduje i koncept skladby sekvencí, kdy nadcházející záběry zpětně dodávají význam předchozím scénám. To ovšem filmu nikterak neubírá na kvalitách. Narozdíl od Ozua, který většinu významů předával dialogy, Denisová vypráví obrazy, které zachycují dotyky a pohledy postav. Odtažité a útržkovité sekvence zprvu vytváří dojem, že se jedná o záblesky banální existence několika obyčejných lidí. Až posléze se jakoby mimoděk odhalují vazby mezi postavami. Právě pouta, tíže jejich přetrhávání a z ní plynoucí rezignovaný smutek představují centrální téma filmu. (06.07.2009)

Film nepůsobí nijak víc nebo míň než záznam každodennosti života. Herci jsou přirození, prostředí také a vyjma jedné krátké snové ukázky nemá snad ani jiné ambice než oslavit všednost. Pro někoho to může být vytoužený relax a vrcholný zážitek, pro jiného uspávající pilulka s okamžitým efektem. U mě to bylo skoro půl na půl, přičemž převládá pocit nečekaného zážitku u kterého jsem neusnul. 60% (30.10.2009)