35 panáků rumu

Film nepůsobí nijak víc nebo míň než záznam každodennosti života. Herci jsou přirození, prostředí také a vyjma jedné krátké snové ukázky nemá snad ani jiné ambice než oslavit všednost. Pro někoho to může být vytoužený relax a vrcholný zážitek, pro jiného uspávající pilulka s okamžitým efektem. U mě to bylo skoro půl na půl, přičemž převládá pocit nečekaného zážitku u kterého jsem neusnul. 60% (30.10.2009)

Rovnako ako pomaly prichádzajúci vlak do stanice, vlak ktorý sa smie pohybovať len po napevno vybudovaných koľajách, vlak čo by emblém jak ubíjajúcej monotónnosti, tak nezadržateľnej postupnosti, aj C. D. skrz tento nenápadne metaforický prvky zdieľa pozvoľne plynúce zamyslenie sa nad zložitým (niekedy až takmer nemožným) vymanením sa z predestinácie svojho bytia, nad potrebou rodinného zázemia/citových väzieb, nad neľahkou nutnosťou zmeny ale taktiež nad tým, že práve v podceňovaných maličkostiach drieme krása dotvárajúca zmysel nášho bytia. "35 panákov rumu" nehce zapadať do škatulky typicky poučných sociálnych drám; zámerne pomaly sleduje ťažkú každodennosť rôznych ľudí z pochmúrneho predmestia a upriame sa skôr na podchytenie pocitových nuansí, než na okázalé riešienie spoločenských problémov. Z kroka na krok taktne odkrýva jednotlivé väzby medzi účinkujúcimi, študuje ich rozpoloženie a spätne ozrejmuje ich konanie. Tiché prekvapenie, ktoré sa dorozumieva pomocou neverbálnych nástrojov komunikácie a to pohľadom, dotykom, posunkom. Umocňuje ho splínový repertoár od Tindersticks, "nehrané" herecké prejavy a nevídaná úcta k spolupatričnosti ako takej. (24.10.2011)

Ačkoli to není nikde oficiálně konstatováno, jedná se o variaci na snímek "Pozdní jaro" Jasudžiróa Ozua. "35 panáků rumu" má totožný základní příběh, obsahuje určité stejné scény a místy se shoduje i koncept skladby sekvencí, kdy nadcházející záběry zpětně dodávají význam předchozím scénám. To ovšem filmu nikterak neubírá na kvalitách. Narozdíl od Ozua, který většinu významů předával dialogy, Denisová vypráví obrazy, které zachycují dotyky a pohledy postav. Odtažité a útržkovité sekvence zprvu vytváří dojem, že se jedná o záblesky banální existence několika obyčejných lidí. Až posléze se jakoby mimoděk odhalují vazby mezi postavami. Právě pouta, tíže jejich přetrhávání a z ní plynoucí rezignovaný smutek představují centrální téma filmu. (06.07.2009)

Suverenne najlepsi film reziserky Claire Denis /Cokolada 1988, Patecni vecer 2002/. Nadherne pomale tempo, starnuci otec venoval cas dcere, ta sa o otca aj postara , tak to mam rad, vazit si rodicov, do toho nadherne pomnale tempo, perfektne dialogy a klud pohoda nocneho Pariza. Ovsem, Pariz ma i nebezpecne stvrte ako Northern 18th and 19th district hlavne v noci, potom ulice okolo Marx Dormoy, Porte de la Chapelle, La Chapelle, Porte de Clignancourt, Porte de la Villette. Montmarte paradoxne je relativne v pohode, policia tam hliadkuje a plno turistov. Reziserka aspon trochu mohla spomenut aspon verbalne - tieto nebezpecne zony - to len ako doplnenie info : 90 % (18.08.2020)

Dráma s tichými hlavnými postavami (ale vraj v ďalších filmoch Claire Denis hovoria postavy ešte menej), ktorá sa snaží tváriť civilne. Priznám sa, radšej mám filmy s aspoň minimálnym dramatickým vývojom a prípadným konfliktom ako len pozorovať vzťahové napätie medzi postavami, hru tiel a ich mimikier. V tomto prípade mi to však až tak nevadilo. Našli by sa tu totiž momenty, ktoré ma celkom potešili a vytrhli z letargie, mám na mysli hlavne scénu z baru - tanec pri perfektnej muzike. A to čo predviedla pri tanci v tvári tá barmanka, tak to je presne to, čo mi u otca s dcérou chýbalo. Na druhú stranu, keď sa nad tým tak zamyslím, nebolo to zle natočené a aj režisérkin spôsob narábania s postavami bol celkom fajn, ale... keby mi len tí herci boli trochu sympatickejší. Nedokázal som si k nim nájsť cestu a možno aj preto sa mi námet odpútania sa dieťaťa od rodiča z tohto pohľadu a väzbou na konkrétne postavy zdal trocha banálny. Nebola tu žiadna charizma, žiadne fluidum, necítil som žiadne dramatické napätie a tým pádom sa nedostavili ani žiadne emócie. Bolo mi jedno ako to s nimi dopadne, len nech to už nejak dopadne. Otázka na záver - to vážne chceli zrušiť antropológiu na tej fakulte, alebo sa mi to len zdalo? Slabý priemer. 55/100 Videné v rámci - Project 52 Films by Woman. (18.01.2016)