Tak dlouho tě miluji

--- SPOILERS AHEAD --- Poutavej a zajímavej příběh s množstvím zábavných a působivých situací. Třeba ta, kde se hrdinka přizná opilému zvědavci, že o ní její sestra nikdy dřív nemluvila, protože ona byla patnáct let ve vězení za vraždu svého šestiletého syna a celá veselá společnost si myslí, že je to vtip, skvělý. Bezprostředně následuje rozhovor s mužem, kterého Juliette zajímá a který na základě zkušenosti s výukou ve vězení poznal, jak jsou lidé stejní, takže Juliette nesoudí i když ví, že řekla pravdu. V jiný scéně se Juliettina sestra rozčiluje nad študentem, kterej si špatně vykládá Zločin a trest a povídá mu "Co ty víš o duši vraha, co o ní věděl Dostojevský. I mistrovská díla jsou jenom povrchní extrapolace." Moc chytrý. Něco takového mi přišlo jako hlavní téma filmu, takže jsem vůbec nepochopil co vedlo tvůrce k tomu vyměknutí na závěr. Všem přece byla Juliette sympatická, každej musel vidět, že to není asociální deprivantka, co by vraždila děti jen tak a předpokládal jsem, že když už to udělala, že k tomu měla nějakej dobrej důvod (třeba psychotickou epizodu u jinak zdravýho člověka) a že ten skutek byl sám sobě trestem. A ten důvod mě v podstatě nezajímal. Takže závěrečný odhalení, že šlo o eutanázii a že Juliette o tom před soudem a nikdy potom nemluvila protože "všechno už bylo řečeno" mi přišlo jako trapná zrada na tématu filmu. Bez toho pět hvězdiček, takhle asi 80 %. (17.12.2009)

Nazvat tohle mysteriozním dramatem mi přijde poněkud odvážné. Hlavní hrdinka je poněkud uzavřená, čili to, že ji právě propustili z vězení, kde si odseděla 15 let za vraždu vlastního dítěte, se divák dozvídá velmi pozvolna (pokud si ovšem nepřečte obsah na čsfd). Takže jediná "záhada" je to, proč to vlastně udělala. Ač v tomto směru nejsem žádný génius, tohle jsem asi tak v půlce filmu odhalila, když navíc vyšlo najevo, že je (byla) lékařka. Přesto mi předložený motiv přijde dost nevěrohodný. Navíc na to, aby za takový čin dostala u nás 15 let, by to nebohé dítko musela přinejmenším umlátit lopatou, a to ještě kdoví jestli. Celé to tudíž zachránilo civilní herectví Kristin Scott Thomasové a její krásná anglická francouzština, za což dávám tři hvězdy a neberu to jako zbytečně promarněné dvě hodiny života. (17.01.2011)

Velice jímavý film, téměř až drásajícím způsobem. Dal by se rovněž jinými slovy popsat jako depka - krystalicky čistá filmová depka, která na senzitivním divákovi nemůže nezanechat stopy. Osobně jsem blízko domněnce, že je to právě tento tklivý pocit, který ve mně sledování téhle depky evokovalo, na němž tento film stojí a padá - a přitom - co je pozoruhodné - je to současně ten samý faktor, který jsem v pokušení tomuto filmu zazlívat. Přijde mi totiž, že tahle podívaná není k divákovi tak úplně fér. Dejme tomu, že většina lidí se asi celkem pozná v postavě manžela Juliettiny sestry, který na svou švagrovou hledí se směsicí nedůvěry, předsudků a (ne)oprávněných obav z toho, že by - coby vražedkyně vlastního dítěte - snad nedejbože mohla ublížit jeho dětem. A tenhle film jako by říkal - nene, ty povrchní pokrytče, všechno je jinak, a kdyby sis dal tu práci, zjistil bys, jakým peklem si tato žena prošla, a skutečnost prostě bývá složitější, než se na první pohled může zdát. A to mi - a to se na mě nezlobte - nepřijde dvakrát fér. Krajní zkušenost, kterou si postava Juliette prošla, je natolik ojedinělá, že mi osobně přijde lidsky pochopitelné to, jak se k ní většina postav ve filmu chovala. Čili empaticky chápu vnitřní pochody lidí, kteří se na postavu Juliette dívali s krajní podezřívavostí (sám bych se na jejich místě nechoval jinak), a naopak nerozumím motivaci postav, kteří s ní jednali vlídně. Tohle je opravdu výborně natočený film se vším všudy, samozřejmě, ale osobně si myslím, že je toho zde už moc, a mám problém to rozdýchat. Závěr je k nesnesení tísnivý - jakoby mě ten film otočil vzhůru nohama, třískal se mnou o zeď a sdělil mi, že všechno je jinak. Tenhle film je velmi zneklidňující podívaná, a mám-li si z ní něco odnést - kromě nepříjemné depky a hluboké skepse z tohoto světa - pak je to snad můj dojem, že není fér naložit na diváka takovouhle zátěž, nota bene s nepochybnými ambicemi zabrnkat na strunu divákova svědomí a (bez)předsudečnosti. Jsme jen lidi, krucinál - člověk by musel být obdařen geniální intuicí (nebo naivní nezkušeností, chtělo by se cynicky dodat), aby vzal Juliette bez ptaní na milost. Kdož jsi bez viny, hoď kamenem, chtělo by se dodat... (20.05.2012)

Fenomenální výkon Kristin Scott Thomas v roli Juliette, která se právě vrátila po 15 letech z vězení a nastěhuje se ke své sestře a její rodině. Křehký psychologický film o tom, jak těžko se navazují kontakty k lidem, které jsme vlastně nikdy dobře neznali a ke kterým se cítíme zavázáni už jen tím, že patříme do stejné rodiny. To, co vlastně Juliette kdysi spáchala a za co byla ve vězení, se stává druhotnou linií filmu, hlavním tématem jsou lidské vztahy a složité hledání důvěry, lásky, štěstí...Filmu vévodí výborně napsané dialogy a nenápadný soundtrack. Film naštěstí nikdy nesklouzne do stádia citového vydírání diváka, najdou se zde i humorné momenty (dcera – „To je můj hřbitov panenek. Panenky nenávidím. Hned jak nějakou dostanu, tak ji pohřbím“). (19.09.2008)

Opäť po dlhšom čase silný zážitok. Nenápadný film s čudným názvom a jedinou známou tvárou, ktorou je Kristin Scott Thomas. Herečka s kultivovaným, úsporným prejavom a tvárou, ktorou dokáže vyjadriť aj najmenšie hnutia mysli. A práve Kristin Scott Thomas je tou, ktorá "urobila" tento film. Nielen tým, že je v ňom hlavnou postavou a prirodzene sa okolo nej všetko točí, ale aj tým, že nasadila latku tak vysoko, že ostatní sa museli veľmi snažiť, aby nevyzerali ako sparringpartneri. Film je citlivo urobený, nič tam nezaškrípe, hudbu divák ani nevníma, pretože zapadla na svoje miesto a tak jediný problém, ktorý mám s týmto filmom, je neuveriteľná výška trestu za čin spáchaný v daných podmienkach. (11.02.2011)