Na východě ďábel, na západě jed

Ashes of time s několika drobnými kosmetickými úpravami, kterých si většina ani nevšimne. Stále stejná poezie o lásce, vztazích a tragédii vlastních rozhodnutí. Vše krásně zabalené v režii Kar-wai Wonga, který však drží diváka daleko od postava. Sledování se tak mění v chladné až nudné doufání v příběh a akci, která nepřichází (dvě akční scény dokazují, že Wongovo vnímání akce není identické s mým:)). Akce je popravdě to poslední, co od tohohle filmu máte čekat. O kvalitách není pochyb, ale někdy nestačí krásné monology promlouvající do duše diváka svou hloubkou a moc pěkné záběry na poušť a vodu. Kdyby to aspoň mělo takovou emoční sílu jako samotná tragédie všech těch vztahů... (17.01.2010)

Asi jako jeden z mála obecné nadšení z Kar-wai Wongova díla nesdílím. Forma bohužel vítězí nad obsahem v plné čáře a nemění na tom pro mě ani nádherná hudba, která příběh, ve kterém jsem se značně ztrácel, doprovází. A tak jsem si jenom vychutnal nádhernou barevnou stylizaci snad každé scény, což je ale v celém kontexu filmu pro mě hodně málo... (06.02.2009)

Poéma ukotvená v éterickém a křehkém časoprostoru, který je tolik neuchopitelný, hypnotický a smyslný, protože je tvořen nádechy a výdechy samotné lidské duše. Básnění celuloidem par excellence. Audiovizuální rozkoš. Wuxia podle Kar-wai Wonga. "Čím víc se snažíš zapomenout, tím víc si pamatuješ. Lidé říkají, když nemůžeš mít co chceš, to nejlepší co můžeš udělat, je nezapomenout." (05.08.2009)

Bohužel zhruba v polovině filmu jsem zaregistrovala nepříjemnou skutečnost, že postava, kterou jsem považovala za jednu, byly vlastně dvě (je pravda, že mi děj nedával smysl, ale přikládala jsem to ospalosti a uměleckému záměru, takže jsem se ani nedivila), čímž pádem jsem nic ve filmu nepochopila, ale stejně mi to neva a myslím, že kdybych film neviděla, o nic bych nepřišla, zase na druhou stranu to, že jsem jej viděla mi nijak nepřitížilo, takže co? Nic. (18.12.2010)

Přistoupíte-li k filmu jako k básni, ušetříte si řadu nepříjemností. ____ Několik slov úvodem: První, základní narativní formou je odpradávna příběh směřující k určitému cíli; akce a dobrodružství, kde máte osvobodit princeznu a zabít nepřítele. Celá akce směřuje k tomuto cíli. Druhý typ nesměřuje k cíli, postavy se zde snaží vyhnout určitému osudu, který je ohrožuje. To platí pro melodramata a horory. Mezi těmito dvěma modely lze identifikovat další, „drama“, kde nejsou ani silné cíle, ani vnější nutnosti, lidé zde například odhalují nějaké problémy ve svém životě, mění se jejich morální priority. Drama je tedy zaměřeno na proměnu myšlení, priorit, mého já, zatímco akční příběhy, ale i melodramata jsou o proměně světa. Výjimečnost Ashes of Time Redux spočívá v důkladný syntéze všech tří forem: postavy směřují k určitému cíli (film jim i přes rozvolněnost staví v cestě za dramatickou potřebou četné překážky), stejně tak se osudu vyhýbají (potulný wuxia šermíř je z podstaty člověk svobodný a nezávislý – stejně jako je autonomní Hong Kong –, nadto touží někteří bojovníci ztratit paměť přes zázračné víno – a zapomenout tak na britskou koloniální vládu, aby se lépe adaptovali na vzrůstající vliv Číny – a vůbec tuze dlouze rozjímají) a vposledku drama zahrnuje silné charaktery – nikoliv však hrdiny, spíše obyčejné lidi, jež do hrdinů teprve dorůstají – a jim odpovídající adekvátní pohnutky („The flag is still. The wind is calm. It’s the heart of man that is in turmoil“). ____ Kdybychom se pokusili shrnout vypravěčské kontury zprostředkovávající děj a naraci filmu, mohli bychom říci, že je omezená (jelikož se postavy v průběhu děje sjednocují a rozdvojí, není možné líčit události vševědoucně), vyprázdněná (film využívá četné elipsy a neposkytuje divákům dostatek vodítek, aby si sestavili příběh – osobně jsem sáhl po presskitu, abych si vše ujasnil) a parametrická (styl si vytváří svoji vlastní temporální logiku a dominuje nad vyprávěním; žánrově to zakategorizujme jako starověký hrdinský veršovaný epos). (09.03.2009)