Průvodce

Jednou se nechat pořádně oholit, a taky si nechat udělat pedikúru, a co takhle nechat se natřít vonnými mastmi; to v životě asi už nestihnu. Adresu společnosti ale zajisté najdu na internetu. Taky si myslím, že když jde člověk do krematoria, měl by vypadat trochu k světu... Japonská romantika je skoro vždycky trochu přepjatá a nadsazená. Vždycky je to příběh se začleněnými lyrickými motivy – tady: cello, krajina, opuštěné děti, a především krásné a milé Japonky, které ví, kde jejich místo. Na druhé straně "řeč kamenů" a "zaměstnanecká příslušnost" jsou motivy natolik silné, že je režisér mohl zužitkovat i bez pomocných berliček. (09.08.2015)

Tento extrémně citlivý snímek jsem prvně viděl v době, kdy jsem byl asijskou tvorbou prakticky nepolíben a nyní si dávám opáčko a opět musím docenit jeho kvality. Vzhledem k tématu paradoxně dosti humorný kousek jemuž dominuje emotivní stránka tématu, ale i výborné herecké výkony, skvělá hudba od mého oblíbeného mistra (soundtrack se mi vyjímá v audiotéce), ke slovu samozřejmě ale přichází i vztahy všech zúčastněných, úcta, tradice i nepochopení bližních a přátel, přecijen nejedná se zrovna o běžnou práci. Každému tento film asi nesedne, to ovšem jeho kvality nijak nesnižuje. (09.09.2019)

Filmové pohlazení z Japonska s nádhernou hudbou, téma přípravy na poslední rozloučení se tvůrci chopili přesně tak, jak bych od Japonců očekávala, citlivě, s úctou k člověku i k tradici, zdvořile a s jemným humorem. Masahiro Motoki si mě omotal okolo prstu během prvních minut, po návratu do rodného městečka získal práci mrknutím oka, jen tak nějak netušil, na co vlastně kývnul.. Moc krásný kousek, u kterého si cením jak námětu, tak zpracování a zejména pro celkové pozitivní vyznění.. Poklona, bylo mi potěšením.. (28.10.2019)

Za pěknými obrazy, pod libou hudbou od Hisaišiho se skrývá patos, nelogičnost, náhoda jak hrom a vůbec to má spoustu much. Je to hezký film, dá se na něj koukat a když člověk vypne toho hlodavého červíka tam v zadu v hlavě, aby to krucinál konečně přestal komentovat, tak se mu i bude hrozně moc líbit. Bohužel já tlačítko na vypnutí nenašla, takže film pro mě není nic jiným než průměrným dílem Japonců, kteří na tohle téma natočili jiné, snad i lepší věci (stačí si proklikat filmografii Jamazakiho Cutoma). Jsou tu dobří herci, obrazy na nádherné fotky, japonské předsudky (u kterých bylo jasné, jak skončí), ale to, co to všechno propojuje, stojí za starou bačkoru (a ne, opravdu nemluvím o té úžasné hudbě!). (15.04.2012)

Takitova dramédia o smrti. Vždy keď vidím film v ktorom sa kĺby tradícia so súčasným pohľadom, pristupujem k nemu ako divák z určitou dávkou zvedavosti. Rád sa dozvedám nové veci a hlavne som veľmi zvedavý nakoľko budú prezentované tvorcom nám- západným divákom. Uctenie si mŕtvych je tu podane z rovnakou ľahkosťou a krásou ako obrad čaju. Takita dbá na to, aby sprístupňoval jednoduchú krásu, ale zároveň neprestáva byť vtipný a melancholický. Na postavičky si aj napriek krátkemu času v ktorom sa na plátne vyskytujú, zvykneme a na konci sú nám dokonca dôverne známe. Jediné čo mi tam trochu vadilo a čo mi znemožnilo dať plný počet bola línia z otcom. Aj keď ju režisér obohatil o poetický aspekt, a v rámci možností aj zapadala do celého konceptu príbehu, ako jediná mi prišla povinná nutnosť k zakončeniu všetkých línií a následne aj celého príbehu. Mimo to rozhodne stojí za videnie. (20.03.2015)