Biutiful

Brutálně syrový a depresivní Iñárritu. Vypadá to, že předtím než definitivně přesedlal na hollywoodskou židličku, rozhodl se Iñárritu natočit svůj nejfestivalovější film a spolu s jako vždy božským Santaolallou připravil divákovi perných 150 min, které se však divákovi, jež věnuje filmu poctivě svoji pozornost, vrátí. Těžký a silný film. 7/10 (07.07.2015)

4/10 Byl bych opatrny s rozdavanim jakychkoli superlativu - videl jsem filmy, co posledny dny, deprivaci a snahu o odcieni ci napravu zvladli docela bravurneji - ani Javier me svym proudem kravave moci o svem nijak nepresvedcil o svem herecem mistrovstvi. Cely film zbytecne doplatil na zbytecne natahovanou delku, roztristenost pribehu a hloupe opakovani stejnych scen z uvodu na zaver - jako formalni ramovani mozna dobre, ale jinak dost lacine. Reziser/scenarista je kalkulant, protoze jinak by sel do pravdive postaveneho zaveru, ze se cernoska pani vrati do Afriky bez nahrad, coz by se v realu take stalo, ale producenty a vetsinu divaku by to dost semlelo. Takze kamo, kdyz na to nemas a hrajes si s naturalismem bez tocit radsi reklamy na nejaky napoji s vyssim nez malym obsahem cukru. (10.03.2011)

Velmi drásající podívaná. Film, po jehož dokoukání se cítím vyloženě fyzicky unavený a zbavený energie. "Biutiful" je rozhodně snímek, který to divákovi nijak neulehčuje - dlouhá stopáž (z níž si mimochodem závěrečné titulky ukousnou nekonečných 10 minut), temná kamera, neutěšená až stísňující atmosféra, a hlavně všechny ty šílené záběry na močení krve, bizarní vidiny mrtvých lidí lezoucích u stropu, malé děti otrávené plynem... ech, ještě že Iñárritu točí tak málo - z každého jeho filmu se vzpamatovávám věčnost. Jsou to bezesporu filmařsky výjimečné počiny, které tenhle chlapík přivádí na svět, ale osobně tento typ filmů nevyhledávám a nemám v nich zálibu. (23.03.2012)

Iňárritu už zjevně neví coby. Každá scéna je vypiplaná a vlastně sama o sobě působivá. Ale celek by mohl trvat 90 minut i tři hodiny, nehrálo by to roli. Těžko určit, jestli tu jde víc o sociální portrét bídy, napínavý příběh o jednom člověku, nebo apartní snaha vnést do každodennosti trochu mystiky. Biutiful neobstoji nakonec ani v jednom. Málokdy se vidí takové mrhání talentem. (26.01.2011)

Konečně nový Iñárritu ve španělštině a kupodivu vyprávějící jediný příběh přímočaře od začátku do konce, žádné skládané střípky. A ono to funguje a funguje to dokonale i s tentokráte minimálním hudebním doprovodem. K tomu moje milovaná Barcelona z více než odvrácené strany a božsky hrající Javier Bardem. Užívala jsem si to. Příběh v sobě nese mnoho vrstev, ač necestuje po světě. Všechny postavy jsou tak barvitě napsané a tak přirozeně zahrané! Pro mne v tom bylo něco naprosto přirozeného. Jako bych se ani nedívala na film, ale byla tam fyzicky přítomná. Navíc podobně drnkavá Santaolallova muzika mne provází v různých životních okamžicích už deset let, takže i tím mi to bylo celkově dost blízké. Blízké je mi i Iñárritovo vnímání světa, což mě začíná až trochu děsit. Ve svých filmech zobrazuje Iñárritu život. Tvrdý, syrový, pravdivý, bez příkras, až je téměř hmatatelný a pokaždé člověka silně zasáhne. A člověk se jím nechá zasahovat znovu a znovu. Délku filmu jsem ani nevnímala. Jednoznačně 100% (30.08.2011)