Biutiful

Odvrácená strana slunného Španělska. Drsná stránka reálného života na okraji společnosti se mi při sledování zarývala do duše. Vidět tolik smutku, tvrdého života imigrantů pracujících načerno, vidět v jakých podmínkách jsou nuceni žít a poznat, že šetřit na topení se nevyplácí ... Tolik špíny, falešného pozlátka, tolik bolesti, trápení ... a já si stěžuju ... Někdy je opravdu dobré uvědomit si, jak povrchní jsou mé problémy, měla bych děkovat všem svatým za to, kde jsem se mohla narodit, kde žiju, že mám co jíst, pít, mám střechu nad hlavou, práci, nemusím se skrývat a existovat jen pro dnešek a s jediným plánem do budoucna, jak jen přežít se svými dětmi další den. (01.12.2013)

Odvracená tvář Barcelony (nemohu Biutiful nevnímat jako ideový protějšek k Woodyho Vicky Christina Barcelona; hodně tomu napomáhá, že jsem tyhle dva filmy viděl v rozmezí necelého týdne) a sólo pro Javiera Bardema v jímavém, na můj vkus však zbytečně předimenzovaném snímku (chudoba, rodinná krize, smrtelná nemoc, obchod s bílým masem), který ale svou kvalitu určitě má, a to navzdory tomu, že Amores Perros a 21 gramů jsou filmařsky někde trochu jinde, respektive mám dojem, že tyhle dva jmenované filmy - pakliže mě má chatrná paměť neklame - distribucí neštěstí mezi vícero postav zrcadlí bídu života věrněji, nadto jsou skvělé odvyprávěné. Douška k předešlé větě, vůbec se mi zdá, že Iñárritova tvorba má sestupnou tendenci, hořím zvědavostí, kterak dopadne Limbo. 75 % (06.10.2021)

herecky na hranici geniality, výborná hudba a práca so zvukom (aj keď celkovo po formálnej stránke "iba" ďalší Iňarritu), scenáristicky z môjho pohľadu nenapadnuteľný (čo sa týka fungovania scenára v rámci štruktúry, logiky, motívov, motivácií...) a rámcujúca scéna v zasneženom lese je super! (aj ako pointa, rámec, aj ako scéna), ale Iňarrituovo balansovania na hrane morality, tlačenia na emočnú pílu a zvyšovania naturalizmu, kde sa účel iný, než "šokovanie" diváka hľadá ťažko (napokon sa predsa len nájde, ale kde-kto to pri tom hľadaní vzdá) je film od filmu nekontrolovateľnejšie a mám strach, že v poradí piaty film za sebou to už nezvládne... uvidíme. Každopádne film nesporných kvalít, ktorý si ale už druhýkrát v živote nepozriem. PS: veľké plus - narábanie s hororovými prvkami, miestami tak podarené, že skutočne atmosférou prekonalo mnohé zo súčasných hororov. (13.05.2011)

Biutiful je chyba. Všetci totiž vieme, že správne sa to píše Beautiful. Rovnaké je to aj s Uxbalom. Je to čistá duša, robiaca chyby. Iňarritu spravil veľmi osobný príbeh. Namiesto šokovania a vypätých emócií prišiel s meditatívnym snímkom o zomieraní, dobre a odpustení. Santaolalla brnka na tú svoju gitaru a pomaly sa pred nami odohráva komorný príbeh bez výrazne silných scén - až teda možno na objavenie mŕtvych Číňanov. Namiesto toho film vrství rôzne emócie a vzťahy. Tie sa postupne vyvíjajú, alebo upadajú. Rovnako som bol veľmi spokojný s mierou niečoho nadprirodzeného. Zrkadlo ako miesto za ktorým sa skrýva toho viac, ako sa ľudskému oku javí, je tu využité veľmi originálnym spôsobom. Rovnako je veľmi dobre spracovaná aj línia duší a smrti. Možno sa nejedná o režisérov najlepší film, ale na konci zostane veľmi dobrý pocit, aj napriek ťažkej látke. A Javier Bardem podáva rozhodne jeden zo svojich vrcholových výkonov. (12.01.2015)

Konečně nový Iñárritu ve španělštině a kupodivu vyprávějící jediný příběh přímočaře od začátku do konce, žádné skládané střípky. A ono to funguje a funguje to dokonale i s tentokráte minimálním hudebním doprovodem. K tomu moje milovaná Barcelona z více než odvrácené strany a božsky hrající Javier Bardem. Užívala jsem si to. Příběh v sobě nese mnoho vrstev, ač necestuje po světě. Všechny postavy jsou tak barvitě napsané a tak přirozeně zahrané! Pro mne v tom bylo něco naprosto přirozeného. Jako bych se ani nedívala na film, ale byla tam fyzicky přítomná. Navíc podobně drnkavá Santaolallova muzika mne provází v různých životních okamžicích už deset let, takže i tím mi to bylo celkově dost blízké. Blízké je mi i Iñárritovo vnímání světa, což mě začíná až trochu děsit. Ve svých filmech zobrazuje Iñárritu život. Tvrdý, syrový, pravdivý, bez příkras, až je téměř hmatatelný a pokaždé člověka silně zasáhne. A člověk se jím nechá zasahovat znovu a znovu. Délku filmu jsem ani nevnímala. Jednoznačně 100% (30.08.2011)