Puškvorec

Po deseti hubených létech - všech těch pompézních, afektovaných produkcích - přišla konečně úroda. Mám ale takový rouhačský pocit, že největší zásluhu na tomto úspěchu nenese ani Wajda, ani vynikající Krystyna Janda, ale její muž, kameraman, který zemřel na rakovinu a nestihl tento film natočit. Opět se ukázalo, že Wajda podává výkon teprve tehdy, když je konfrontován s krizí - jen v takové situaci je schopen nevídané invence, jinak upadá do prázdného a tupého schématu. Z tohoto hlediska Tatarak připomíná slavného Člověka ze železa, který také udělal z nouze ctnost - a díky stávce dělníků v gdaňské loděnici přerostl z obyčejného filmu do generačního skvostu. Tatarak je film hluboce dojemný, rozvrstvený a zneklidňující. Tvoří ho tři roviny - monolog Krystyny Jandy, která vzpomíná na poslední měsíce života svého muže, pak pseudodokumentární záběry natáčení filmu Tatarak, a nakonec vlastní děj filmu - příběh osamělé ženy z malého městečka, na kterou přepracovaný manžel-lékař nemá čas a jejíž synové zahynuli ve varšavském povstání. Schéma a vývoj scénáře jsou bezchybné a strhující, jediným mínusem - i když velkým - snímku je masivní přehrávání, typické pro polskou kinematografii a od něhož se dokázali oprostit jen Jan Englert a Krystyna Janda. Wajda se vrátil. (27.04.2009)

Celá geneze tohoto filmu jako by byla stejně bolestná jako obsah původní Iwaszkiewiczovy povídky Puškvorec (Tatarak). Celkový koncept tvoří tři narativní linie. Iwaszkiewiczovský příběh na smrt nemocné ženy prodchnutý tragičností její lásky k mladíkovi Boguśovi, jakýsi meta-film z natáčení o problémech hlavní herečky a linie, ve které Krystyna Janda předčítá své autentické zápisky z posledních dnů jejího manžela kameramana Edvarda Klosińkyho, který během natáčení původní podoby filmu zemřel. Přitom ve všech třech rolích jako herečka exceluje Krystyna Janda. [LFŠ 2010] (02.08.2010)

Znepokojivé téma, podané formou kultivovanou, ale poněkud artistně roztříštěnou. Nekoukalo se na to vůbec špatně, bylo nad čím přemýšlet i co emocionálně prožívat (ačkoli tam byly i mnohem závažnější motivy, mě nakonec nejvíc oslovil tíživý kontrast mezi rozvernou lehkostí, s jakou ke „sbližování“ přistupovalo mládí ztělesněné postavou Boguśe, a téměř paralyzovanou paní Martou, prožívající něco mnohem složitějšího než prosté milostné okouzlení, to byly svým způsobem silnější a sdělnější momenty než tolik vyzdvihovaný monolog v pokoji), ale kolem a kolem to ve mně celé nezanechalo ani nijak hlubokou stopu, ani pocit mimořádného zážitku. (28.01.2011)

Podobne, ako vo Veľkom týždni Wajda točí už skôr televízne stroho s niekoľkými málo hercami a zopár interiérmi a exteriérmi. Napriek tomu sa mu podarilo vytvoriť veľmi sugestívnu, až stiesňujúcu atmosféru, najmä zvolenou farebnou paletou. Film si akoby napísal a natočil pre seba, ale nie ako ušľachtilú nudu, ale poctivé psychologické dielo. Stavbou scenára pripomenie hutnejší, ale ťažšie uchopiteľný Všetko na predaj. Po tomto filme je už konečne najvyšší čas si pozrieť Evu Novú a prípadne tieto diela porovnať. (24.03.2016)

Reziser Andrzej Wajda /Katyn, Solidarnosc/ natocil len nudny podpriemerny film. Film o isztej obycajnej pani, ktora celi beznym starostiam bezneho zivota. Nema cim zaujat, len blbymi dialogmi, film nema tempo, ani poriadne herecke vykony. Jo, zivot obycajnych ludi ma zmysel, ale mna zaujima vseobecny prehlad, a ten tvorili a tvoria prezidenti, premieri, krali, cisari a vseobecne ... politika. A nemam rad filmy o zivote obycajnych ludi. 20 % (02.06.2015)