Iluzionista

Předně, nemám žádné zkušenosti se jmény jako jsou Chomet či Tati. K filmu jsem přistupoval s min. očekáváním, prostě jenom momentální využití nabídky čt2. Ze začátku se to tvářilo tak nějak nejistě, komedie, drama? No nakonec se z toho vyklubal pěkný, i když smutný příběh o dobrákovi, který by se rozdal, ale okolní svět mu neoplácel zrovna stejnou mincí. Závěr taky nepřinesl nic moc pozitivního, ne však, že bych něco takového čekal. Deprese, sentiment (v kladném slova smyslu), fajn hudba a atmosféra. Slabší 4*, vcelku příjemné překvapení. (10.09.2012)

Sylvain Chomet prostredníctvom klasickej kreslenej animácie a svojského groteskného poňatia postáv rozpráva v L'illusionniste príbeh, ktorý je možno jednoduchý, obyčajný a na prvý pohľad neoriginálny, ale veľmi dospelý a hlboký. A našťastie menej prvoplánový a šialený než krátky film Stará dáma a holuby. Skôr taký realistický. Príbeh o životom zmietanom iluzionistovi z Paríža a naivnej škótskej deve z vidieka, o ich skamarátení i postupnom odcudzení, ma naplnil melanchóliou, ako žiadny iný film už dávno nie. Miestami v animáku prebleskuje aj humor, ale Chomet je nekorunovaným kráľom smútku. A využíva k tomu len minimum dialógov, pretože silný príbeh a brilantná animácia sú jeho najsilnejšími zbraňami. (8/10) (17.08.2011)

Sylvain Chomet má po tomto filme za sebou svoj druhý celovečerný film. Opäť film animovaný, opäť nominovaný na Oscara. V skutku impozantné je pozorovať Chometov veľmi decentný režijný prístup. Prvé, čo vám pravdepodobne padne do očí bude veľkosť záberov. Celých 80 minút je vyskladaných z veľkých celkov. Spolu s kompozíciou obrazu tak dokáže dokonale vykresliť prostredie, v ktorom sa naše postavy Tatischeff s Alice pohybujú. Či už ide o exteriéry Edinburgu odetého do mrholenia, alebo zatuchnuté zákulisia, šatne a hotely. Chomet pomocou prevažne ručnej animácie, kde tu podporenej aj tou počítačovou, vytvára nostalgický a melancholický pohľad do doby povojnovej Európy, v ktorej už niet miesta pre starého iluzionistu. (08.03.2019)

Brutální deprese skrytá za roztomile melancholickou poetiku. Na první pohled typicky francouzské motivy rozkročené mezi bezpohlavní Pixar a citlivou oduševnělost Myizakiho... avšak pod povrchem je temno. Temný je i příběh: O starém senilním kouzelníkovi se skrytě pedofilními sklony, který si koupí mladou a chudou prodejnou dívku, avšak ta mu brzy uteče s mladým rebelem a tak stařec odjíždí na venkov - zemřít, jako seschlý starý vlk utíkající od smečky do divočiny. Celý film je prodchnutý zmarem, smutkem, deziluzí a smrtí, přesně jak se to projektuje do vedlejších postav - hrdinových průvodců filmem. Například starý klaun páchající sebevraždu, či očividně fetující chudý loutkář... jedinou pozitivní postavou tak zůstává skotský alkoholik - ukazující že únik z mrzké reality je možný pouze skrze permanentní naložení v lihu. Iluzionista je jako zoufalý výkřik samotného Jacquese Tatiho - stařecká kritika nových pořádků a nových "bláznivých" stylů. A to vše ve vskutku přenádherném vizuálu. 8/10 (03.01.2011)

Tatiho neagresivní komediální styl, kdy pan Hulot často mizí kdesi v mizanscéně, byl v Iluzionistovi povýšen na hlavní téma filmu. Protagonista stojí na okraji záběru i zájmu. Dokud nenajde spřízněnou duši ve snící dívce, nikdo si ho nevšímá, je skoro neviditelný. Stejně jako jeho magie, u Tatiho vždy ukrytá kdesi za rohem a přitom všudypřítomná. Komično vzniká ze zdánlivě (vzhledem k tomu, že jde o animaci, skutečně zdánlivě) nahodilých situací – vítr rozrazí okno, spustí se déšť. Gagy neprozrazují svou promyšlenost, prostě se přihodí. Chomet před námi otevírá několik dveří naráz a dopředu nás neupozorňuje, kterými někdo vejde. Stejně jako Tati vytvoří určitou situaci, nechá ji rozvinout a doznít. Nespěchá, ačkoli průměrná délka záběru je očividně (i bez stopek v ruce) nižší než v kterémkoli z Tatiho tří mistrovských děl. Odkazuje se přitom nejen na ně (na Prázdniny například upomíná obsah kufru umývaného auta), ale také na neprávem opomíjený Trafic (záplava černých deštníků) a na cirkusový televizní film Parade. Nejvíce skrze film přesto prosvítá Můj strýček, jehož zápletku Iluzionista parafrázuje. Pouze v Hulotově závěrečném předání štafety je tentokrát více definitivnosti. Jeho přenechání prostoru mladým v sobě nese hořkost i naději. Iluzionista odchází, iluze, přinejmenším ty filmové, přetrvávají. Chomet Tatiho nemění k obrazu svému. Charakteristiku pana Hulota jako staromódního, v moderním světě poněkud rušivého elementu, který rozumí dětem a nikoli technologiím, zachovává, jenom mu nově umožňuje nahlédnout na sebe samého zvenčí (ve scéně z kina doslova). Za nejvýřečnější z této takřka němé poklony poslednímu z mistrů grotesky považuji paralelně běžící mikropříběh zasmušilého klauna, unaveného světem, který je více fascinován pohybem strojů než pohybem živých bytostí. Sám přitom, ani lidský, ani nelidský, nemá, kam by zapadnul. Věřím, že Tati to cítil podobně. 85% Zajímavé komentáře: JFL, Mouzon, ScarPoul, rainman93 (09.09.2012)