Iluzionista

Tomuhle kouzlu jsem nepodlehl především proto, že Iluzionista paradoxně není novým filmem Sylvaina Chometa, i když ho nezpochybnitelně natočil, ale je ,,novým" filmem Jacquese Tatiho, duchu jehož poetiky je tu vše podřízeno a z ní jedině čerpá tento určitě originální a zajímavý projekt. Je to zjevný hold a poklona velké francouzské legendě (a zřejmě i režisérovu velkému vzoru), sám jsem ale nikdy tak úplně nepodlehl kouzlu groteskní postavy pana Hulota, a možná ani proto mne úplně nepohltí jeho epigoni. Vraťte mi Chometa! Chci jeho nezaměnitelnou poetiku! Chci všechnu tu podmanivou magii a bizarní postavičky! Chci být zase okouzlován a dojímán! Přes všechnu tu nostalgii konstatuji: dosud nejslabší film Sylvaina Chometa a podobné rozčarování z inflace uměleckých hodnot, jako v případě režisérské kariéry Michela Gondryho a jeho posledního filmu...značky Gondry ani Chomet už nejsou tím, čím bývaly... (29.06.2011)

Sylvain Chomet složil svým animovaným filmem Iluzionista obdivnou poklonu Tatimu. Jacquesovo alter ego Hulot povstal ze zapomnění nuceného odpočinku a s tichou přemýšlivostí opětovně vykročil do světa dynamického rozvoje. Starosvětské důstojné okouzlení střídmou prostotou se v pokroku a spěchu přelétavosti vytrácí na okraj zájmu. Smutek z neodvratnosti se natrvalo zarývá do duše a s lehkou apatií se dává do pohybu. Tesknění nad povrchností, odcizováním i citovou prázdnotou jsou Tatiho celoživotním motivem. Neodsuzuje, jen smutně přihlíží stále většímu běsnění a mamonu. Komplikovaná efektnost mámení s významem pustiny dostává přednost před skutečnou podstatou, upřímností i střízlivou přemítavostí. Tati mě kdysi uhranul svou formou i obsahem. Chomet dokázal na jeho myšlení nenuceně navázat a srozumitelně přiblížit jeden z největších životních rozporů. Život není jen bojem o pozlacený flitr. Je to též bezelstný úsměv, povzbuzení naděje očekávání, vlídné chlácholivé slovo, či každodenní lidskost. Štěstí není život v blahobytu, nýbrž vyrovnanost hodnot lidství. Oázy klidu a opravdových citů pomalu a jistě z mapy světa nenávratně mizí, jedinou útěchou je zachování čistoty vnitřních poměrů, byť i občasné stíny jsou žádoucí. Tati umřel, můžeme ho jen malovat a obdivovat jeho celoživotní přesvědčení. Ach, Tati, důstojně si kráčel ve svých představách a někdo z nás tě snad bude i nadále následovat. (28.10.2017)

Takhle umí jenom (u animáků) Chomet. Čistá melancholie a odzbrojující nádhera kreslených obrazů, promítaná lačnému divákovi. Slova nejsou potřeba, ticho zvýrazňující nepodstatné dialogy je překvapivě osvěžující. Až na ty odporné 3D modely automobilů nemám nic vážnějšího, co bych tvůrci Triu z Belleville k novému počinu vytknul. A chtělo by to sevírovat častěji (i když ono by to potom nebylo tak perfekcionisticky vytříbené...)! (12.03.2011)

Co Med zkazil, Iluzionista napravil. Kouzelná animace, jakoby z oka vypadla herní sérii Broken Sword. Oceňuji pěknou melancholickou atmosféru, vtípky, hudební doprovod, ale především krásný a smutný příběh, který je vyprávěn beze slov. Něco málo mi tam sice chybělo, ale i tak se jednalo o jeden z nejlepších filmů festivalu. (8/10) [MFFKV 2010] (12.07.2010)

Beznaděj a smutek vyzařuje z každého okamžiku poněkud sentimentálního příběhu, z každého obrazu i postavy. Ať už je to hlavní postava, břichomluvec, starý klaun nebo Alice, která postupně ztrácí nevinnost výměnou za stále další zbytečnosti mámené z laskavého kouzelníka. Přes pozvolna plynoucí vyprávění člověk téměř nedýchá silou příběhu, kde celkovou atmosféru dokonale dokresluje nejen hra stínů a světel společně s ošuntělými kulisami hotelů a prázdných sálů, ale také melancholický hudební podkres. Občasný úsměvný okamžik je vzápětí setřen dalším smutným obrazem, ať už je to loutka ve výkladní skříni, oprátka či děti kopající na ulici do rezignovaného klauna, a vše pomalu, pomalounku, plyne k pointě, která dá příběhu, kouzelníkovu jednání i tomu ostatnímu další, nečekaný, rozměr. Jsem rád za klasickou, téměř staromilskou animaci, a jsem rád, že to byl víc Tati než Chomet. (27.05.2011)