Lurdy

Velmi zajímavý snímek natočený překvapivě v neutrálním, skoro až odtažitém duchu s nádechem černé komedie. Zachycuje nejen fyzický stav a následné "uzdravení" hlavní hrdinky, ale především psychologický dopad, který tento zázrak doprovází ji i její okolí. Výborná je místy atmosféra a hlavně herecký výkon Sylvie Testud. Zakončení je prosté a přesto působivé. Finální scéna s vozíkem tak nejen díky vybranému hudebnímu doprovodu známe italské písně Felicita, což znamená v překladu štěstí, donutí nejednoho diváka k zamyšlení. (8/10) [MFFKV 2010] (12.07.2010)

Ja som v Lurdoch bol. Preto pre mňa tento film bol citlivo natočeným pripomenutím atmosféry, ktorá tam bola, hoci samotný zájazd bol viac utrpením než potešením. Viem, že pre ľudí, ktorí tam nikdy neboli, je toto len obyčajný film, o ktorého výbornej kamere (posúva dej bez slov kompozične zaujímavými zábermi), príjemnej hudbe (Felicita od Poverovcov bol v detstve môj najobľúbenejší hit), prepracovanom scenári (viaceré, často rozporné dejové línie a dojem cyklického opakovania "v neustálom kruhu", ktorý navodzuje koniec filmu) a dialógoch, ktoré tnú do živého (Keď sa uzdravilo vaše telo, prečo nie je osvietená aj vaša duša? Ako to, že ona vyzdravela a my nie?) sa dá diskutovať. Pre mňa tento film aspoň v náznakoch zachytil mystérium, ktroré ťažko opísať, ale možno ho v Lurdoch pocítiť Bál som sa, ako "rebelka" Hausnerová pojme tento námet, keďže rada zonrazuje vyhtotené "excesy". Musím s uspokojeným povedať, že sa toho ujala bez pátosu, ale s patričnou úctou. Verím, že tento dokument popchne aspoň niektorých ľudí bez ohľadu na svetonázor, aby si na Lurdy urobili názor na vlastnej koži. To miesto nikoho nenúti uveriť, ale vždy sa vám nezmazateľne vpáli do pamäti. Závisí od okolností a daností pútnika, či tie spomienky budú pozitívne alebo negatívne. Pre mňa najlepší FILM ROKA 2009! (01.12.2009)

Roztomile absurdní a paradoxní film. Absurdní a paradoxní jako instituce víry a zázraků sama. Nejsem Bůh, a kdybych byla, asi bych se škodolibě chechtala. Asi jako stvořitel Pratchettovy zeměplochy, který do svého světa naházel falešné zkameněliny, aby měli vědci nad čím bádat. Nebo jako režisér, který uprostřed "jako" bitky nechá jednoho z herců doopravdy zabít. Taková nenormálnost se ovšem retušuje trošku hůř, protože něčí smrt se vrátit nedá. Vybočení z normálu se totiž netoleruje nikomu, ani Bohu ne. Ta úleva, že to vybočení bylo jen na chvíli, ta musí být obrovská. A můžeme směle zase prodávat zázraky na poutních místech a vyprávět známým, že jsme "to" viděli. Ale chraň vás ruka Páně, jestli byste chtěli vstávat z vozíku! (11.06.2012)

Nejdřív filmařsky. Ten televizní styl mi časem hodně lezl na nervy. Vlastně se to nijak nelišilo od hraného dokumentu. Také střih je televizní a ubíjející. Velmi podivná je práce s hudbou a zvukem - jednou kontaktní zvuk až příliš hlasitý, jindy (když by byl potřeba) zcela chybí. Hudba vybrána zcela strašidelně. Co se dějové linky týče. V tom pomalém rozvíjení jednoduchého příběhu vynikají povrchnosti postav. Vlastně o těch postavách nic nevíme. A v tom je zakopaný pes. Zde jsou jen nemocní a zdraví. Věřící a ne až tak věřící. Závistivci a snaživci. Pochybovači a hledači pravdy. Zamilovaní a nemilovaní. Osamocení a plní života. To vše by mohlo dát dohromady zajímavý výsledek, ale vše je podáno strašně povrchně. Vojákovi se nejdřív líbí sestřička, potom holka na vozíku. Sestřička zapomíná své povinnosti, a ráda lyžuje. Co víme o hlavní hrdince? Proč sem jela? Z vlastní vůle? Má nějaké příbuzné? A co ta starší paní, co se o dívku na vozíčku stará, když ošetřovatelka stále odchází? Čím ta je nemocná, proč tu je? Nevíme. Celkové vyznění je také takové nijaké, dokonce se zdá, že spíše negativní vůči věřícím, Lurdám a podobným akcím obecně. Jenže v Lurdách se někteří lidé prokazatelně uzdravili. Proč o nich není pořádně řeč? Proč se neříká, jaký měli život oni? Takto mi to přijde příliš jednostranné a povrchní. Navíc Lurdy nerovná se jen nemocní, sestřičky a kněží. Třeba můj nevěřící otec sem jel párkrát jako řidič zájezdního autobusu, a i když je nevěřící, udělalo to na něho dojem. Zkrátka, co člověk, to jiný pohled na Lurdy. Takto okleštěný skoro dokument vlastně nakonec nevypovídá nic o ničem, jen klade otázku, kdo si uzdravení zaslouží, a zda skutečně šlo o uzdravení. Asi nejsilnější je scéna se zpovědí, kdy kněz říká, že i lidé, kteří mohou chodit, mohou žít neplnohodnotný život. (12.11.2013)

Velký sál s prostřenými stoly. Pomalu přicházejí lidé. Dlouhý záběr. Trpělivost. Vítejte v Lurdách, závodní jídelně, kde podávají zázraky. Porce jsou malé, ale vydatné. Ač sám v Boha nevěřící cynik, dýchlo na mne z některých scén zvláštní spirituální čaro. Jako při těch nemnoha návštěvách kostela během bohoslužby, kdy jsem vnímal, že se přede (či spíše nade) mnou odehrává něco mimořádného, co však nikdy plně nepochopím. Jessica Hauser zpracovává ožehavé téma citlivě, tak trochu v jedné tónině. Nebaží po skandálech. Jen párkrát nabídne nějakou trpce úsměvnou nekřesťanskou paralelu. Lurdy tedy samozřejmě nejsou filmem, který vás bude bavit, spíše filmem, o němž se budete bavit. Koho neosloví v duchovní/pocitové rovině, neosloví asi vůbec. Náznak dramatu aby jeden hledal mikroskopem. K jediné dějposunující události dojde zhruba v polovině a fascinujícím způsobem se změní současně pohled protagonistky (nenápadně skvělá Sylvie Testud) na svět i diváka na film. 80% (19.11.2009)