Lurdy

JAK TO SKONČILO? Neurčitě. Jinak by to byl lež. BYL TO ZÁZRAK? Samozřejmě. Zázrakem není jen to, že se symptomy už nevrátí, ale každé zlepšení individuálního lidského údělu. Protože ten se stále horší, až končí stářím, nemocí a smrtí - a fylogeneticky vzato to bude nesjpíš ještě horší. Ale to už samozřejmě hodně hodně dávno věděl Buddha a rozhodl se proti tomu postavit. (Doporučuji chvíli pouvažovat na téma "Buddha versus Lurdy"; sám jsem již provedl.) Pro bližší pohled na tento film, si ho můžeme vymezit dvěma jinými "lurdským" díly: Písní o Bernadettě (Das Lied von Bernadette), románem Franze Werfela, a filmem Lourdes Lodovica Gaspariniho (naučné dokumenty o Lurdách hned vyřazuji jako irelevantní). Jessica Hausnerová ve svém filmu postoupila neochybně mnohem dál; Bernadetta Soubirousová ji už vůbec nezajímá, lourdskou fabriku na naději sledujeme sice jako něco gigantického, ale přece jen upozadněného, a vlastně ani Kristýna (Sylvie Testud) není žádnou doopravdickou hrdinkou. Co se Jessice Hausnerové povedlo, a přách si, aby to byl i její záměr, napínavě (to myslím vážně) vylíčit atmosféru čekání na zázrak. Pozn. 1: Neúmyslně jsem vynechal Leonarda Cohena, který o tom zpívá: "Let's be alone together / Let's see if we're that strong / Yeah let's do something crazy / Something absolutely wrong / While we're waiting for the miracle, for the miracle to come." - S naprostou jistotou si J.H. vyhradila pro finále písničku Felicità (autoři Cristiano Minellono - text, Dario Farina a Gino De Stefani - hudba) z roku 1982. Pozn. 2: : Nedávno jsem s kamarádem (bývalý hajný z polesí Křižánky) debatoval o neprospěšnosti pomoci (hlavné té nezištné, která zištně bourá všechny vztahy) bližnímu svému (jako sobě samému). Tuto facetku vyzdvihuje JitkaCardova ***** a dochází k závěru, že "ani samotná "vyléčená" (tedy "felicità") nemá vůli čelit sama změněné skutečnosti..." - Takových facetek je tam ovšem více, nechme je všechny zazářit. Pozn. 3: Teď jsem si ještě všimnul klíčových slov pro tento film: tělesné postižení, invalidní vozík. Těmito klíči se tento fim bohužel otevřít nedá. Rovněž tak nepoužitelnými šperháky jsou: statické a pomalé, vycpávka, nuda, placebo víry atd. (viz níže či výše). (04.12.2017)

Lurdy pro mne představují více než jen výpověď o skryté materiálnosti a komice poutních míst. Film sice místy připomíná Tatiho Playtime, avšak střetnutí zesvětštěných náboženských rituálů s nepochopitelným a neuchopitelným zázrakem, který režisérka připravila jako potměšilou past, rozumím jako obnažení rozporu lidské existence, která si navzdory své touze po transcendenci vynucuje svou oblast osvětlenou rozumem, aby se cítila v bezpečí známého. Tento paradoxní archetypální dualismus se hmatatelně vtěluje do těla ochromené Christine, do jejích končetin, které přízračně touží po pohybu. Když se její ruka konečně zdvihne, aby se dotkla kamene, je to jen viditelné vyjádření úporné obecně platné lidské touhy po překonání neštěstí. Možnost existence zázraku je totiž vždy jen vědomím nepřekročitelného a jeho uskutečnění lze chápat jako cosi nepatřičného, co je ve svém vzepjetí rozumem odmítáno. Lurdy ukazují, že není podstatné samotné uskutečnění zázraku, ale schopnost unést a přijmout jej v rámci lidského společenství, neboť osamocenost ochromeného hmotného těla bojujícího zázrakem o své uznání, nakonec selhává vstříc pochybujícímu vědomí, duchu ostatních a je k všeobecné úlevě zatlačeno zpět do kolečkového křesla. Toto tragické odcizení těla je maximálně umocněno distancí kamery a praktickou neexistencí detailních záběrů - tedy důrazů oka jakožto synekdochy zřejmého smyslu - a všeobecnou precizností a barevným chladem prostoru. Lurdy jsou filmem, ze kterého se mi svírá srdce a obestírá mne melancholie z jejich závěrečné otázky. (09.05.2011)

Snímek pojednávající o lidském konání a lidských povahách tváří v tvář zázraku by mohl být jistě zajímavý, kdyby jej autorka nepojala jako sebestřednou intelektuální meditaci, která má skýtat hluboké pravdy. Dík zahledění sama do sebe není s to pochopit, že to podstatné filmu uniká. Uniká příběh, jeho logická výstavba, vystupující postavy a nakonec i samotný divák, který je skrz církevní nabubřelost a pompéznost od filmu odpuzován, vše sráží film do pozice, kdy dík stylu vyprávění i zvolenému tématu bude spíše iritovat, než že předá nějaké poselství. Co naplat, že Silvie Testud hraje jako z partesu, když zprvu prostor nemá, a když jej má, chová se dík scénáři schematicky a předvídatelně, takže spíš znudí, než by snímku dodala jiskru. Autorka pálí mezi svým dílem a divákem mosty. Vše je sice precizně nasnímané, nasvícené a ozvučené, sem tam se vyskytne velmi zajímavý náznak, který ukazuje lidi takové, jací jsou ve své malosti, závisti a zášti, a dokonce to autorka příjemně neřve do světa, jen lehoulince naznačí, na druhou stranu pak vše srazí pomalým tempem, které onanuje zbytečně a neščíslněkrát nad Lourdami a okolím, což nejen, že nemá opodstatnění, ale film je tím protahován jen pro stopáž samu. Ne pro napětí či nějaký smysl. Vrcholem všeho je scénář, který se z příjemných náznaků překotí do poloh konvenčních, prvoplánových a odhadnutelných. Škoda. (20.11.2009)

Asi se sama do Lurd nikdy nepodívám a tak mě potěšilo, že jsem se tam s tímto filmem ocitla a bylo to dosti autentické. Na zázraky nevěřím ( i když bychom se mohli bavit o tom, co je to zázrak), ale tady o to zase až tak nejde. Spíše je o psychologickou sondu do duše mladé dívky upoutané na vozík a pokud film bereme takto, je působivý a jeho závěr otevírá mnoho otázek, na které si každý musí odpovědět sám. (01.07.2015)

Toto islo bohuzial uplne mimo mna. Osobne si myslim, ze je to asi tym, ze som ateistka a neverim na zazraky :) Clovek sa musi s tymto snimkom tak nejak stotoznit, rozumiet o com je a ja mam pocit, ze sa mi nepodarilo ani jedno, ani druhe. Priserne som sa nudila a zhruba v polovici som to aj chcela vypnut. Jedine, co stalo podla mna za to, bol vtip, ktory tam odznel a kolega tu dole ho aj napisal. A pokial si z celeho filmu pamatm iba toto, bude niekde asi chyba... (13.07.2010)