Satyrikon

Je pro mě těžké, velmi těžké bodově ohodnotit Felliniho SATYRICON. Snad to zvládnu alespoň slovně. Na jedné straně mě tento opus uchvacuje formou zpracování - geniální hrou obrazu i zvuku. Mozaika jednotlivých příběhů je perfektně pospojována a skvěle vyvolává pocit "životního putování" - přemítání nad životem či uměním, úvahy o zklamání, bolesti, smrti, radosti, rozkoši, rozbor různých etických problémů/dilemat atd. Nesmírně jsem se takto předloženou "obrazovo-zvukovou formou" kochal. Na straně druhé zde však je tu více, tu méně kontroverzní "obsahová složka filmu". Nejsem kritický vůči celému obsahu. Některé/mnohé úvahy byly perfektní. Nedá mi to nevyzvednout pojednání o umění (viz například sekvence typu: "Nebuď překvapen, že umění malby je ztraceno, když nalézáme víc krásy v hrnci plném zlata než v pracích Apella nebo Phydiase." atd.). Nemohu také nezmínit hluboké filozofické zamyšlení nad smrtí, ochotou/neochotou udělat něco nestandardního/"nenormálního", úvahy o hranicích společenských norem a jejich překračování etc. Toto vše by bylo v pořádku. To, co mi však "drhne", jsou určité preference a hodnoty, které vyznávají hlavní postavy a které mi byly/jsou cizí. Zbytečně to kalilo můj dobrý pocit z filmu. Celková má "vnitřní rozpolcenost" vzhledem k tomuto snímku a jeho kontroverznost mi jaksi brání tento snímek ohodnotit bodově - ohodnocení formy a obsahu se prostě nedá zprůměrovat. Shrnuto a podtrženo: Nelituji ani minuty sledování tohoto filmu - jde o perfektně zvládnuté dílo, co se formy a částečně i obsahu týče... na můj vkus je však zbytečně kontroverzně vyznívající. Mnohé se dalo předložit i méně výstředně. (01.01.2004)

Federico Fellini v Satyrikonu tak trochu připomíná slovutného boháče Trimalchiona z Petroniovy předlohy. Maestro Fellini je nadán velkým bohatstvím filmového vidění a v tomto snímku jej kolem sebe rozhazuje jako marnivý boháč ve formě tak opulentní, přeplácané, přestylizované, že divák je brzy doslova a do písmene přežrán. Na velmi volný narativní rámec (vpodstatě jen proud obrazů nesvazovaných přílišnou kauzalitou) je zkušený "felliniovec" zvyklý, ale v Satyrikonu jako by tomu chybělo jednotící vyznění, ten silný symbolický podtext, který sváže zdánlivě diskrepantní. Tok mytologických historek se valí umocněn již zmíněným vizuálním obžerstvím, zmítá divákem v bizarním světě rozkladu a morální perverze a stále více má tendenci otupovat smysly a zcela zahladit sílu úvodních sekvencí. V nich se zdá být Satyrikon výpovědí nejen o konci Říma, ale i o rozkladu naší civilizace, typicky syrovou a působivou. Postupem času však myšlenková linie vadne pod bičem nedostatku autocenzury a stále perverznějších vizí. Co připočítat Satyrikonu k dobru? Tak třeba výtečně zfilmovanou hostinu u Trimalchiona. Zbytečně neohlazené hrany antické estetiky a sexuality. Samozřejmě též felliniovskou obrazotvornost, byť její míra překračuje únosnost. Tahle satyrizující erotická freska jednoho údobí a "příběhu" lidských pudů prostě až příliš překypuje barvami a snahou o vizuální exkluzivitu za každou cenu. V přívalu ječivých zvuků a barevných kaskád se ztrácí nitro. Ale možná i to je součástí výpovědi Satyrikonu. Nicméně rozhodně se nejedná o Felliniho vrchol... (16.05.2006)

Kdybych se vůbec nezajímal o rok natočení, myslel bych si, že si někdo pod vlivem "úspěchu" Caliguly natočil vlastní římskou legendu - odpovídají tomu třeba monumentální stavby a velké divadelní scény v Římě. Takhle si spíš myslím, že se Tinto Brass inspiroval právě zde, a bohužel pro tento snímek i vylepšil - myslím si, že snímek měl stejný potenciál kontroverzně - historického filmu, ovšem shazuje ho mimojiné příšerný herecký ansámbl, který je vizuálně stylizovaný dobře, ovšem poslouchat je prostě nemusím. Stejně tak je pochopitelné, že dva roky před Mechanickým pomerančem by toho neprošlo tolik jako třeba dnes, věřím tomu, že některý dnešní tvůrce by nešetřil červenou a případně bílou tekutinou - naproti tomu zde homosexuální láska nevzbuzuje nějaká pobouření a krvavé scény jsou víceméně polotovary. Jméno režiséra filmu je taktéž překvapením - maestro Fellini sice točil neobvyklé filmy, ale kontroverzní pojetí mu evidentně dělá problémy, hlavně v takto okleštěné podobě. I tak nemám moc důvodů k nespokojenosti, jedná se o výborný popis života ve caesarovském Římě, o jeho podsvětí, špatných mravech, láskách všeho druhu, či touhách po nějakém vztahu (v tomto směru mám pochopení pro scénu, na jejímž začátku uvidí hlavní hrdina korpulentní černošku - ač by mohla někomu připadat odporná a v normálním kontextu bizarní). Navíc na to, že Fellini si často libuje v přemrštěné stopáži, má film celkem tempo, zdejším negacím jde na ruku prakticky jen část druhé půle, ale to se na konečném hodnocení vůbec nepodepisuje, kromě toho ta absurdita, která, uznávám, dokáže někoho otrávit, má své kouzlo v návaznosti již zmíněné nezvyklé mravy. Tuto šachovou partii se mnou jako divákem opět Fellini vyhrál. Sympatické komentáře: Amarcord_1, TotalFilm (21.05.2010)

S Fellinim se ne vždy potkáváme, jeho tvorba je obtěžkána spoustou filmové ukecanosti, která příběh zhutňuje a činí ho tak těžko stravitelným. Vrstvení barevitých obrazů na sebe způsobí, že je divák sice nasycen barvou, ale nepamatuje si jediný obraz. Hodně záleží na rozpoložení diváka a jeho schopností na tuto složitost přistoupit. Mnohem sofistikovaněji to vyjádřili kolegové Marigold a gudaulin. (08.11.2018)

Fellini je ital,kdo jiný by měl (spolu s Petroniem) vědět jak to v Římě chodilo? Ale třeba ,když by to natočil Walter Hill,mělo by to lepší hodnocení.--A nebyl by to Fellini,kdyby si nezabrnkal na tu svou intošskou strunku.Dekadenci a začátek konce (autor předlohy byl Neronův oblíbený básník) však zachytil skvěle. (31.05.2009)