Darmošlapové

Reziser Federico Fellini /La Dolce Vitta, La Strada, Amarcord/ natocil slusny film o 5 kamaratoch v malom talianskom mestecku . Nemaju pracu a tym padom ich kazda zenska posle do hajzlu, teda slusne napisane do prdele a taxa len bezcielne flakaju. Filmu chyba dejova linia, je to len komplex udalosti, ktore spolu volne suvisia. take veci ako strhujuce tempo, brutalne prestrelky tu fakt akciechtivy diviak nenajde. Herci ako Franco Fabrizzi /Agrese 1975, Ginger a Fred, Smrt v Benatkach/, dalej Franco Interlenghi /Plysovy Medvidek, Otcove a synove 1957/ a Alberto Sordi /Lakomec 1990, Rim 1972/ to vsak dobre zvladaju a daju sa najst aj herecke vykony. Plus objavila sa tu aj Lida Baarova. Za seba teda pisem, ze mne film vyhovoval a slusne som sa bavil. Lebo som obcas dementalny pozersky artovy picus, ktory je schopny opisat kazde hovno zo zumpy najmenej 35 -izmami a teda mna zase oslovila bezdejovost, casove prelinanie deja, rozdielnost zivotnych potrieb a cielov 5 kamaratov. Ma to vsak aj tieniste stranky : pocit bezprizornosti a mizive sance na lepsie a krajsie zajtrajsky /povedane marxisticko -leninskou termitologiou/. 89 % (12.03.2016)

Federico Fellini měl dar. Dokázal vyprávět o lidech způsobem natolik samozřejmým, laskavým, nevulgarizujícím, obyčejným a přitom poutavým a fascinujícím, každá jeho Picollo Creatura je skutečná, a člocěk si ji prostě musí zamilovat. V Darmošlapech předvedl svoji schopnost pracovat s obrazem, byť černobílým, což dokazuje především ve všech scénách na pláži, i úžasný cit pro zobrazení drobných radostí, spontánní lidské potřeby bavit se a užívat si života i vyrovávání se se strastmi s tímto způsobem bytí spojenými. Moc hezké. (08.05.2006)

Zatím nejslabší film, jaký jsem od Felliniho viděl. To však ale neznamená, že by byl špatný, to rozhodně ne. Darmošlapové jsou perfektní po herecké a filmařské (i když v té to je trochu slabší, než v jiných Felliniho filmech) stránce a mají velmi zajímavou myšlenku. Celé to vypráví o bohatých skoro třicetiletých mladících, co se potulují po ulicích a bálech, v životě se strašně nudí, pořád žijí u rodičů a tak nějak neví, kam v tom životě dál. Naštěstí se tenhle film liší od jiných s podobným dějem a má něco jako zakončení. Takže se mi to líbilo i po té příběhové stránce, jenom mám problém se stopáží, protože i ta hodina čtyřicet mi přišla moc. Místy jsem se nudil a těch míst bohužel nebylo málo. Vlastně to je poprvé, kdy mě nějaký Fellinho film, byť jenom chvílemi, nudil. Ale jinak to rozhodně špatné není, jen to není to nejlepší od Felliniho. Slabší 4* (16.01.2020)

Pokaždé, když se vypravím do (tohoto italského) maloměsta každým svým prvkem vtělujícího periferii, narazím záhy na mokrý fáč splínu, který se k němu přilepil a stal se jeho součástí, takového splínu, o němž Walter Benjamin prohlásil, že to je „pocit, který odpovídá permanentní katastrofě.“ Při svých návštěvách v něm cítím, jak ničivá tektonika otřásá ne snad letitým zdivem jeho staveb, ale beztvarými fluidy duší jeho obyvatel, nořících se do únavy za potěšením na samá dna moří, která se uvnitř nich samých vylila ze břehů anebo vyschla. Přemíra sil či slabostí vrací všechny toužící či neuspokojené na začátek hry hned po několika krocích v stranu, v níž tušili čnět svůj ideál. Je to snad osudovou kletbou snesenou na malá města a jejich obyvatelstvo, že ani nedokáží dohlédnout svého snu a podaří-li se jim to náhodou, ustrnou hrůzou nad jeho falší. Darmošlapové dokonale vystihují marnost tohoto koloběhu, jeho katastrofičnost, jež prosvítá v rozhovorech smutných ne-hrdinů, v jejich sebereflexích, v klidu, který se rozlévá po leštěných plochách zrcadel jejich návyků, posvátného stereotypu, toho motoru roztáčejícího střepy tohoto šedého kaleidoskopu. Jsou nesentimentální a nepatetičtí, nepoučují, provádějí návštěvníka s vřelostí a s vědomím „půvabu věcí zašlých“, ale hlas vlaku, směřujícího ke skutečnému životu a tvorbě, si nelze odmyslet od jednoho každého líného kroku zde učiněného. Právě nádraží je skutečným centrem tohoto světa, jediným opravdovým korzem, kde padají masky. Do detailu věrné zpodobení. (23.11.2010)

Bez stálej práce, ale stále s plným žalúdkom, teplou večerou a postieľkou po krčmovo pouličných pestvách noci. Tak si žije partia mladých mužov okolo tridsiatky v malom prímorskom meste povojnového Talianska. Rodina sa postará o nocľah a živobytie, dotyk s veľkým svetom zabezpečia karnevaly a občasné kultúrne predstavenia umelcov zavítajúcich z veľkých miest (rozjarený tancujúci sprievod, farebné papierové flitre, girlandy sú typickými znakmi i pre neskoršie Felliniho filmy) a nejaký ten peniaz na pohárik čohosi silnejšieho sa vždy niekde splaší. Flákačský život bez práce je pohodovou alternatívou sveta živnostníkov večne pracujúcich pre svoj krámik, či sveta ťažko pracujúcich robotníkov (o čom sa presvedčia i vysmievajúci sa hrdinovia v následnej konfrontácii s päsťami nahnevaných cestárov). Pocity nenaplnenia a nezodpovednosti k vlastným skutkom spôsobujú tienisté stránky života darmošľapov. Sny o úniku do veľkých miest, na svetové divadelné scény, sny o neodolateľnom zvodcovskom šarme, ktorému podľahne každá, ale narážajú na tvrdú realitu. V tomto Felliniho filme dominuje nenáročná mikropríbehová linka opakujúceho sa malomestského prežívania s jemne načrtnutým sociálnym podtextom. (18.08.2005)