Žížaláci

Nechápu to zhnusení, které se line mnoha zdejšími komentáři. Na poli plastelínové tvorby bez mluveného slova mnohem raději dám tohle než šílené zelené hrochy (viz Jak to chodí u hrochů). Jednoduchá forma, sázka na kouzlo Formeláků, výrazný klavírní doprovod, krom občasného morálně sporného děje;) nemám výhrady. Není to Pingu ani Tarbíci, ale dá to na slušných 70%. (17.10.2021)

Němá plastelína mne příliš neoslovuje, takže ani proměňování dvou plastelínových žížalích kluků v předměty či jiné zástupce fauny mne zase tak moc nebavilo. Dokonce ani souboje s kosákem, který by nepohrdnul červenou či modrou potravou, nebyly úplně ono. Ale když byly mé děti malé a žížaláci na ně zamávali, tak se jim dostalo okamžité odpovědi a to mne donutilo přihodit jednu hvězdu nad původní záměr. (05.12.2016)

Naprosto bez nápadu a bez vtipu představuje seriál "Žížaláci" pinožení dvou mentálně disfunkčních postaviček modrýho a červenýho pseudočerva, kteří se umí proměňovat do různých podob a zažívají "opravdu veselá" dobrodružství. Jaromír Gál evidentně čerpá inspiraci z předrevolučního seriálu "Koulelo se jablíčko" - po vzoru červíka Pepíka prchajícího před zlou slepicí, utíkají vycmrndlí žížaláci před jakousi pazgřivou koso-vránou a ještě jí tropí zlomyslné taškařice, že se jeden až "za břicho popadá". Já se tedy popadal za hlavu - Typickou devizou tohoto barevného vejblitku je totiž naprostá nefunkčnost jakéhokoli vtipu nebo gagu. Autorská impotence v oblasti humoru má být pak nahrazena imbecilním chichotáním ústředních hrdinů, kterým přijde všechno úžasně vtipné. Že by první večerníčkoví zhulenci? Ba ne, spíš se nabízí jistá paralela s Purple and Brown - zatímco u dvou podivnejch hroud plastelíny tahle rozesmívací technika funguje takřka dokonale v symbióze s povedenými vtipy, umělý smích žížaláků působí jako pokus neschopného vypravěče smát se vlastním špatným fórům. Autorům doporučuji podívat se na pár dílů Ovečky Shaun, Wallace a Gromita a už zmíněných Purple and Brown, aby si ozřejmili poznatky v bádání, jak vypadá animovaný humor. Zkrátka a dobře... co říct na závěr? Seriál se správně měl jmenovat Škrkavčáci a ti dva povedení červi měli místo do země zalézat do análního otvoru. Protože jedině tam i s celým seriálem patří. (11.05.2010)

Vnímám tenhle seriál jen jako praktické cvičení v animaci plastelíny, bohužel ovšem bez jakékoliv smysluplné hodnoty pro dětskou zábavu, neřkuli vývoj. Podivné, bezpointní příběhy, ve kterých se dvě žížaly po vzoru medvědů od Kolína přeměňují v kdeco, jsou doprovázeny otravným hudební doprovodem a rušivými zvuky. Serie je asi míněna pro opravdu malé díváky, vrnící u Teletubbies, což je podle mého trefa totálně mimo. Jakožto tatík tří dětí dobře vím, k čemu jsou takováhle dílka dobrá, totiž jen a jen k tomu, aby vám děti na chvíli dali pokoj. Jinak je to velké nic, které nerozvíjí slovní zásobu, fantazii, smysl pro humor, ale ani pochopení příběhu nebo náhlednutí do fungování světa. Než tohle, stokrát radši si s dětmi povídat nebo zpívat písničky. (21.12.2016)

Já chci taky měnit tvary jako ti hadi (nebo červy, tak jim říkají na Slovensku). Chci být ráno pánvičkou, v poledne žebříkem a večer basebalovou pálkou, abych mohl roztřískat televizi, když běží (nebo se spíš plazí) Žížaláci. V dnešní době neomezených možností, kdy si za pohlaví můžeme zvolit bojovou helikoptéru, je nezbytné dětem připomínat, že můžou být čím chtějí. Žel Bohu lidské tělo není plastické jako plastická operace, pohlaví jsou jenom dvě (jestli jsem někoho urazil tak se omlouvám) a žížaláci dost nudným večerníčkem, u kterého se snad musí nudit každý starší tři let. (06.06.2021)