Zátah na Jižní ulici

[MFF KV 2011] Zátah na Jižní ulici byl můj první film během letošního festivalu ve Varech. Jsem zvyklá, že u prvního filmu většinou spím, takže jsem byla celkem mile překvapená, že během tohoto snímku jsem neusnula a dokonce mě i bavil. Moc často se nedívám na americké filmy z této doby, takže rozhodně tento snímek rozhodně nemůžu nějak detailněji porovnávat z dalšími podobnými filmy. Trochu mě na začátku překvapilo, že by Moe doopravdy hned věděla, kdo je kapesní zloděj. Stejně tak mě překvapilo o spoustu dalších věcí ve spojitosti s Moe, ale je možné, že to tak doopravdy chodilo. Nějaké scény mohly být určitě kratší, každopádně napětí nechybí a já jsem ráda, že jsem měla možnost Zátah na Jižní ulici vidět. Přece jen délka filmu je vyhovující, takže sledování tohoto snímu za ztrátu času nebude považovat snad skoro nikdo. Nedokážu si představit, že by někdo, kdo miluje Ameriku a speciálně 50. a 60. léta (jako třeba já), mohl bejt zklamanej. (10.07.2011)

Představuji si, že nějak takto by vypadalo Nábřeží mlh, kdyby jej režíroval Fuller. Zpříma podané, poutavě rozehrané krimi. Pár postav, několik interiérů. Záběry promlouvající svou kompozicí, živá kamera. Cíl jasný, v zásadě nedůležitý. Jde o lidi. O policajty, kteří čelí rudému zlu, jak se dá. Policajty, kterým nejsou cizí ani metody podsvětí: aby vyhověli dobové paranoie, budou muset párkrát přehodnotit zaběhnuté chápání spravedlnosti. O bezvýznamné kriminálníky, kteří by rádi hráli první ligu. Mají zbraň, mají charisma, ale bez trochy štěstí do dalšího levelu nepostoupí. Vzduch těžkne jejich potem a předtuchou sexu, jenž odkapává z dvojmyslných dialogů. Se ženou přitom zachází stylem „zbít a nechat bít“. Žádná čest, férová hra, upřímné přátelství. Jsou to jen malí hráči na velkém hřišti. Stejně jako je Zátah malým filmem velkých kvalit. 80% Zajímavé komentáře: Toj, Vančura (15.07.2011)

Celkem intenzívní film noir, poměrně rychlý, kdy vás nenechá vydechnout a vy si ho užijete až do konce jako jízdu směrem k něčemu, co je docela hodně temné. Zajímavý nápad s tím, jak je možné snadno ztratit něco důležitého, a jaké to může mít následky na lidi, kteří se dostanou ve špatný čas na špatné místo. (27.11.2014)

Vo svojej noirovej temnej dráme z roku 1953 Samuel Fuller nielenže veľmi zdarilo reflektuje dobovú a divácky atraktívnu tému nového celonárodného športu v podobe politického honu na komunistov - on zasadzuje svoj príbeh medzi postavy, ktoré sú v zásade predstavené divákovi v negatívnom svetle. Máme tu obratného, záludného vreckára, ženu, ktorá predáva informácie komunistom, komunistov samotných, miestnu postaršiu dámu, ktorá za pár dolárov udá kohokoľvek. Na druhej strane stojí pár policajtov, ktorí však tiež nemajú ďaleko k pochybnému konaniu pri nakladaní s podozrivými. Fuller však rozdeľuje aj týchto antagonistov do rozličných skupín a stanovuje hranicu - jedna vec je zločinec, druhá zradca vlasti. A netreba zabúdať na to, že aj zločinci majú svoju česť - ale nie všetci, a pre niektorých môže byť spomínaná hranica príliš tenká. Film tak brnká na strunu relativity a takmer nič, mimo samotných komunistov, nevykresľuje čiernobielo, čo zdôrazňuje nespoľahlivého rozprávača. Pri dobovej reflexii nezabúda ani na falošné podozrenia a ľahko ovplyvniteľnú mienku verejnosti a médií (prečo nešla Candy na políciu - pretože by bola tiež považovaná za komunistku). Hlavne však perfektne stavia a rozpracováva vynikajúcu kriminálku so zaujímavými postavami, ktorá stojí na ich vzájomných reláciách a premenlivej nedôvere, opäť odráža spoločenskú situáciu Ameriky 50. rokov. To však v ničom neuberá z ladnosti a grácie, s akou je inteligentný príbeh zkonštruovaný a bez jediného zakolísania rútiaci sa do jednoznačného záveru, ktorý poskytuje divácky uspokujujúcu katarziu. Fuller si do budúcna získal moju pozornosť. 80% (22.07.2014)

V Záťahu sa deje všetko tak rýchlo a postavy sa dokážu zamilovať ihneď na prvý pohľad tak znenazdajky, že by sme to mohli považovať za chybu. Ale účel svätí prostriedky a ak sa chce scenár niekam pohnúť, verná imitácia reality by mohla byť na škodu. preskakujeme viac menej medzi troma-štyrmi interiérmi a jedným exteriérom, kde sa ale stále niečo deje a my nakoniec uveríme, že príbeh, ktorý by sa odohrával možno niekoľko mesiacov, je možné zhustiť do nejakých dvoch, troch dní. Len škoda, že koniec je tak trochu urýchlený a všetko sa vyrieši príliš jednoducho. Kľudne mohol Fuller pridať desať minút a zvýšiť záverečné napätie, priestor na to pri tak krátkej stopáži určite bol. Ale policajti sú tu za blbcov a to myslím vynahradzuje všetky nedostatky :) (18.04.2016)