O bozích a lidech

Mohli bychom tenhle film oznacit jako nabozensky. Jenze tohle oznaceni by odradilo celou radu divaku. A tak o tomto filmu muzu mluvit spis jako o filmu o hledani. O hledani viry, sebe sama a moznosti, ktere stejne nakonec vsechny konci stejne. Prave ta (ne)moznost volby je silnym motivem ve filmu Des hommes et des dieux. Mnisi v klastere L' Atlas se vlivem okolnosti museji rozhodnout, zda odejdou ze sveho domova, anebo zda zustanou. Jednim ze zlomovych okamziku je stedrovecerni vecere, kdy mnisi oslavuji prichod Syna Boziho. Misto nej prijde tak rikajic ke stolu nekdo jiny. Nekdo, kdo mnichy donuti premyslet o sile sve viry a o budoucnosti. Dej sice ubiha pomalu, ale vsechno se deje tak nejak prirozene. Proto (a z duvodu toho, ze artove filmy je treba podporovat a sledovat) davam filmu vsech pet hvezdicek. (23.07.2011)

Na môj vkus sa to až príliš vlieklo a množstvo scén pôsobilo len ako predstavenie každodenného života týchto odhodlaných mníchov. Celý film sa niesol v duchu akejsi dilemy, či je lepšie zostať alebo odísť pred blížiacou sa hrozbou ozbrojených rebelov. Miestami to pôsobilo až príliš lyricky, a to ja pri filmoch, ktoré sa snažia pôsobiť ako drámy fakt nemusím. Ale uznávam, že námetovo to bolo naozaj zaujímavé a aj sledovať tie vzájomné vzťahy mníchov a ich názorové úvahy o budúcnosti. Ten koniec prišiel tak náhle, až som bol sklamaný, že mu bolo venované toľko málo priestoru, čo je naozaj veľká škoda. No ten záverečný monológ bol naozaj silný, taká výnimočná bodka za celým tým fádnym podaním celého príbehu. (15.10.2014)

Trochu nudný film o tom, že náboženský fanatizmus ľuďom neprospieva a je úplne jedno, akého boha vyznávajú. Chýbalo mi nejaké zblíženie sa s postavami, ktoré bolo zvládnuté až na konci (Labutie jazero), ale to už bolo neskoro. Pôsobí to skôr ako dokument, kde dej plynie bez prekážok a silnejších momentov, čo je podľa mňa škoda, pretože potenciál bol podľa mňa vysoký. 30 % (23.10.2013)

Musela jsem v půlce odejít...ale dám tomu jednu hvězdu, protože věřím, že kdybych na to bývala byla měla náladu, mohla bych vydržet až do konce. Jinak v té části, kterou jsem JÁ viděla nebyl žádný děj, žádná hudba (až na ty jejich oratoria), jenom takové napětí, že za dalších deset minut se ale už opravdu něco stane... (13.07.2010)

Komentář Tannera podepisuji. Jen bych snad ještě přidal, že do toho rádoby dokumentárního stylu jsem se nemohl nějak dostat. Přitom témata jsou ohromná, ale co naplat, když je tu jakákoliv rezignace na základní filmové prostředky, jimiž si tvůrci získávají diváka. Přitom stačilo vybrat jednu postavu a vyprávět to z jejího pohledu, hned by to dostalo určité vnitřní emoce navíc. A celé téma by vyznělo daleko silněji. Při tomto rádoby dokumentárním stylu chybí i možnost využít jako emotivního prvku hudbu - a přitom by jen mohla podtrhnout celkové vyznění. Naopak, když je použito Labutí jezero, tak by zase lépe vyznělo ticho... Je zde až moc soustředění na vnější detaily, nikoliv onu vnitřní hloubku. Takhle i přes naléhavost tématu a ony otřesné věci, co se staly, mne to tak nějak často nechávalo chladným. Velkou roli hrálo i to, že jsem nedávno předtím viděl ruský Ostrov, kde je ona duchovní tematika skutečně podána i pro diváka a filmově. (06.04.2011)