3

Tykwer mě nakopl do vajec. Vrstevnatý film o milostném trojúhelníku se na první pohled může zdát být jen lacinou perverzí a atrakcí o trojici znuzených "vysloužilců", kterým straší ve věži a nezvládají svou sexualitu, ale ve skutečnosti jde o nebývale precizní a podvratnou výpověď o krizi subjektu a jeho tradiční společenské role. Ne náhodou Tykwer tak výrazně pracuje s motivem "biologického determinismu" - dvě postavy bádají v oblasti genetiky, kmenových buněk a umělého oplodnění. Soudobá posedlost kontrolou a měřitelností člověka, onen perverzní rozklad subjektu na to, co Julia Kristeva nazývá patrimonial individual (člověk redukovaný na soubor orgánů s různou cenou na trhu) tu nabývá nebývale řízných metafor - např. když se matka jednoho z hrdinů nechá posmrtně vystavit v muzeu v rámci výstavy Bodies. Tykwer se vyrovnává i s druhou, řekněme převážně genderovou chimérou - člověkem, který je vymezen pouze podle toho, jak adekvátně zastává svou společenskou roli. V takto definované společnosti, která je navíc prolezlá násilím a katastrofami (ty se připomínají v druhém plánu z TV obrazovek a novin), je vlastně onen patologický milostný trojúhelník jedinou možností revolty. Ignorováním člověka jako pasivního vykonavatele společenské role a naopak intenzivním prožíváním toho nejosobnějšího navzdory tabuizaci vytváří Tykwerův Drei nesmírně plastický a působivý obraz lidskosti "proti konvencím". Co je na filmu hodno obdivu je způsob, jakým sofistikovaný myšlenkový podtext rozpouští v hravém zpracování, v němž je neustále patrná ironie, svižná žánrová koláž a obrovská míra bezprostřednosti. Co by jinak mohlo působit jako samoúčelná směsice sexuálních perverzit působí v Drei zcela přirozeně, měkce a odtrženě od všech možných stereotypů. Fascinovalo mě, jak důsledně Tykwer potírá v psychoanalýze klíčový fenomén otce - navzdory věku mi obě hlavní mužské postavy přišly jako děti, které se vracejí do blaženého světa, v němž je rozkoš ještě možná (protože nezatížená prvotním hříchem). Závěr je vlastně romantickým návratem ke kořenům non plus ultra. Morální poselství Tykwerova filmu tak může být třeba to, abychom přestali život vnímat jako kvantifikovatelný a manipulovatelný obsah Petriho misky a přijali ho v jeho plnosti, která se vzpouzí jakýmkoli kategorizacím. Chvílemi se zdá, jakoby Drei dokázalo úspěšně obejít limity jakékoli symbolizace a dotknout se věci samé... to je samozřejmě iluze, iluze, kterou si milerád dopřeju ještě jednou. Pro mě zatím film roku (jsem tak plný pozitivních dojmů, že dozajista opomíjím spoustu věcí, které mi mohly během projekce vadit...). (06.04.2011)

Nežijme konvenčně, nebojme se nových výzev. Tak trochu jiná milostná trojka a tak trochu osobitější a komornější Tykwer, než jsme byly u posledních filmů zvyklí. Přesto se neokoukaná poetika z jeho začátků vytratila. Na příběhu svých třech postav šťouchá do současné společnosti i morálky, tu a tam provokuje, přesto si přiznejme, že než se dostaneme k nějakému „ději“, uběhne nemálo minut. Nabídne pár slušně načasovaných momentů, ale i zbytečné rádoby intelektuální pasáže. Herci mi nijak zvlášť nevadili!! (08.05.2012)

„Evropa je v rozkladu“ [Nick Carter]. Sex v Berlíně. Tykwer prostě MÁ koule, to se mu musí nechat. Při sledování jeho zatím posledního snímku se divák nemůže divit, jak se po něm sápou Wachovští – umí to přesně tak [lehce, elegantně, plynule, chytře], jak oni jen chtějí a ono většinou ne-a-ne-a-ne... [Soudit na základě traileru je sice blbost, ale můj ženský instinkt mi našeptává, že „Atlas mraků” nenarovná ani on.] Když jsem se probíral recenzemi, občas jsem narážel na výtky v tom smyslu, že se německý virtuóz nechal svést ke klasicky evropsky high-brow onanii. Žádné strachy, Kieslowski naštěstí [nic proti němu, Tykwer jeho „Nebe“ zfilmoval fakt hezky, ale toho dne jsem měl chuť na něco jinčího] nepřišel. V kině jsem kromě okázalých režisérských nápadů, možná víc samoúčelných než sloužících celku i spoustu nadhledu, viděl hlavně hodně humoru a dokonce čehosi jako reflexe toho, co je artovým evropským snímkům vytýkáno. Tykwer ani na okamžik ve vší té hře s vrstvami nepřestává bavit a podívaná je to fakt úžasná – nestatují-li tedy právě před kamerou nádherná těla intelektuálů utržených ze řetězu. Vyzdvihnout zaslouží ústřední herecká trojice, z níž víc než ten třetí zaujme náckovská mutace Švejk / Jaroslav Dušek Devid Striesow, bodře se usmívající i s postříkanou hrudí a mile životem ošlehaná seriálová herečka Sophie Rois, jež ve své postavě koukavě ztvárňuje intelektuální ženství, které si říká zároveň o kladnou pozornost jako o pěsťovku. No a do bazénu už samozřejmě nikdy nejdu. (22.11.2012)

I když vynechám anděla, otravné citace klasiků, velký otazník nad jednáním mužské postavy (statistika říkající, že každý druhý muž má homosexuální zkušenost je vážně pravda?!) a další otazník nad údajnou atraktivností naprosto prázdného (ještě než do něj Bůh vdechl duši) Adama, tak s přibývajícími minutami filmu pro mě čím dál tím méně uvěřitelnější. Čekala jsem, že se Tykwer popere s tématem, které nakousnul až na úplném konci, takže si budu muset evidentně počkat na pokračování...Drei Zwei. Ale ano, život berlínských intelektuálů je prostě úžasný! (24.09.2011)

Tom Tykwer se blíží do mé oblíbené desítky režisérů. Jeho poslední počin byl pro mě velkým zážitkem. Objevuje se tam takové množství témat k zamyšlení, ale nejdůležitější je samozřejmě trojice hrdinů. Jsou to v podstatě normální lidé, nejsou to žádní krasavci, jsou víc uvěřitelní, mě byli sympatičtí. Příběh je neotřelý, místy se člověk pousměje, ale smích nehrozí. Cílovou skupinou pro film jsou spíš starší lidé, kteří se budou umět líp ztotožnit s hrdiny, kteří prožívají krizi středního věku a řeší stereotyp ve vztahu i v životě. I když do této skupiny nepatřím, film jsem si užila. (09.05.2011)