Staré pověsti české

Vynikající loutkově filmová adaptace nenáviděné povinné četby. Jiří Trnka přidává coby svůj tvůrčí vklad nejen neuvěřitelně náročnou a precizní animaci, ale akcentuje v Jiráskově mýtické tvorbě hlavně rozměr romantický. A autorskou invencí je v jeho klasickém loutkovém filmu cítit především ohlas děsivosti a krutosti dávných dob. Trnkův film je také dalším důkazem pro literárněvědní teorii, že 50. léta byla další, čtvrtou fází národního obrození, byť řízenou ze sekretariátu ÚV a z pracovny profesora Nejedlého... (25.02.2012)

Z tohohle filmu mám vždy hrůzu z hudby a všech těch sborových písní... Celé je to vedené spíše jako loutkový horor, dnes bychom řekli fantasy příběh. Vždy, když ten film vidím, dýchá na mne pochmurnost, skoro depka, těžká nálada a atmosféra. Jistě, do určité míry je to chtěná stylizace, jak zobrazit dávné věky, ale přece jenom někdy je toho trochu moc někdy z toho mám pocit, jako když otevřete hrobku a dýchne na vás chlad věků a marnosti... Je to zkrátka takové těžké, kolosální až monumentální, možná špetička nadhledu a veselejších písní by tomu neškodila. Čímž neříkám, že jde o špatný film, mankote! (16.02.2012)

Dlouhokrké postavičky z našich národních pověstí ožívají ... a pokoušejí se probouzet naše národní vědomí. Nicméně musím říct, že kdysi - v dávno ztracených dobách mého dětství, mě okouzlovaly neporovnatelně víc. Milovala jsem především KONÍČKY ... se Šemíkem v čele, samozřejmě - to ostatní nebylo až tak důležité. Přesto pro mě samotný závěr představoval určité trauma ... ----- !!! MOŽNÝ SPOILER !!! ---- ... díky kruté smrti mladého hrdiny, na kterou jsem tehdy vůbec nebyla připravená. Teď - s odstupem všech let, která se rozprostřela mezi českými pověstmi a mnou, se mi nejvíc líbí začátek ... cca první polovina. Jakmile začnou jeden za druhým - jako apoštolové - defilovat před mými zraky knížata, která vládla českou zemí, ztrácí příběh kontinuitu a půvab ... rozpadá se na scénky, které jsou si příliš vzdálené na to, aby mohly navázat přetrženou nit(ku) vyprávění. Přesto ... za 4* - za velice osobité a procítěné ztvárnění Jiráskovy a snad i Vančurovy předlohy. (06.11.2020)

Článek mytického řetězu, který má počátek někde na úsvitu národního obrození, přes Palackého, který budování mýtu dovršil, a přes Jiráska, který národní mýtus široce popularizoval a dosáhl toho, že identita národa byla založena na společně sdíleném příběhu. Bohužel se zdá, že tento Trnkův článek řetězu je posledním, že dnes už žádný společný příběh neexistuje či nefunguje, že mnozí už ho ani neznají. Film jsem viděl po dlouhých letech. Z dětství mi utkvěla vzpomínka na temný příběh s podivnou hudbou, hlavně pak vzpomínka na lidského běsa, kterého vodil lučanský kníže. Ale úplně se mi z hlavy vykouřilo, že ten film má i poetické a lyrické pasáže, s okuzlujícími lesními až pohádkově působícími scénami. Po letech mi ten film připadá úchvatný s těmi expresivními záběry a sborovým zpěvem, vše ještě neseno pozdně obrozeneckým patosem.. Ovšemže zlatým hřebem je ta válka s Lučany. Od Neklanova dialogu s vnitřním hlasem, přes choreografii boje Čestmíra a Vlastislava (s tím působivým symbolem raněného sokola), po hromadné bojové scény - velice akční, působivé i po šedesáti letech. Ale uvědomuji si, že toto dílo asi přestává být dnes srozumitelné. (01.09.2013)

Pokud by se někdo chtěl seznámit se starými pověstmi českými, tohle není asi úplně nejlepší volba, protože film je více umělecký než popisný a z těch příběhů toho zase tolik chytnout nelze. Jednotlivé obrazy jsou ale prostě krásné a Jiří Trnka se nechal pohltit umělcem v sobě a podává příběh, který je nádherným splynutím s přírodou a s historií. (17.02.2015)