Slunce v síti

Tak som zase doplatil na očakávania, spojené s povesťou snáď najkultovejšieho umeleckého slovenského filmu vôbec. Možno som na to ešte nemal vek, možno som ešte nedokázal správne posúdiť všetky dobové súvislosti, ale film ma zaujal hlavne svojou vynikajúcou atmosférou. S dejom to už bolo horšie, emócie a katarzia sa nedostavili. Takže znova konštatujem, že druhé zhliadnutie (už ako omnoho skúsenejšieho diváka) rozhode. Pre slovákov každopádne povinnosť. VIDENÉ ZNOVA: Tak musím skonštatovať, že ani na druhé pozretie ma film plne nepresvedčil svojim obsahom (bohužiaľ som ho nevidel v absolútnom kľude), na druhej strane je to film s asi najzaujímavejšou a najumeleckejšou kamerou v dejinách slovenského filmu. Vďaka kamere Slnko pôsobilo ako veľkofilm plný obrazových metafor a symbolov (najmä voda). Množstvo záberov je snímaných ako odrazy v zrkadle a jednoznačne u mňa vedie luster (planéty) , točiaci sa nad hlavou (slnkom) slepej mamy. Chvíľu máte pocit, že pozeráte Bergmana, chvíľu, že francúzsku novú vlnu. Taký slovenský Nikto ma nemá rád, ale s odrastenejším hrdinom. Rád by som si vypočul prednášku o filme na fakulte filmovej vedy. (14.01.2013)

Trvalo dlouho, než jsem se rozhodl na tenhle základní kámen československé nové vlny a údajný klenot slovenských poetických filmů podívat. Musím uznat, že kameru ten film má naprosto brilantní. Díky té dokáže navodit jakousi atmosféru a i poetiku (btw, fakt nechápu, proč tu ten žánr ještě není - ačkoli žádat o jeho přidání bude těžké). Některé obrazy zaujmou a zapůsobí (u mě vedou části na poli či v přírodě), jenže s tím souvisí i hlavní problém Slnka v sieti - on funguje v různých částech, ale ne moc jako celek. Ve finále jsem si z toho moc nevzal, uchvácen jsem taky nebyl a nevím, jestli to byl záměr, chyba režiséra či chyba mojí nepozornosti, ale chyběla mi tam nějaká celková nebo základní myšlenka. Ono se to opře o několik témat, ale ani jedno nedominuje. Ale třeba to měl být čisté lyrický film. Každopádně, své přednosti to má, své kouzlo to taky má, jen nejsem schopný ho úplně docenit. Silné 3* si to ale zaslouží určitě a viděl jsem to rád. (12.08.2020)

V dnešní době již trošku neprávem pozapomenutý titul, ale fajnšmekři vědí o tomto drahokamu své. Film, který inspiroval celou jednu generaci filmových tvůrců a odstartoval česko(slovenskou) ´Novou vlnu´. Vizuálně podmanivý, kdy kamera čaruje i při snímání zdánlivě obyčejných panelových dojmů s hustým „lesem“ televizních antén, scéna zatmění slunce je pak až děsivě krásná. A vše podbarvuje lehce industriální hudební podkres, s disharmonickými prvky, který co do odvážnosti a zvukové nadčasovosti předběhl dobu o několik desetiletí. Zeljenka byl zkrátka takový slovenský Zdeněk Liška, byť o několik levelů méně autorsky potentní. A ta ústřední herecká dvojka, s roztomilou slangovou mluvou a přirozeným herectvím, tomuhle filmu dodává pocit žádané autentičnosti. Na LFŠ před několika lety, na velkém plátně, to byla vychutnávka par excellence. (20.06.2015)

Rozhodl jsem se, že v tom nebudu hledat něco, co tam není a dávat byť i jen jednu hvězdu z nějaké pochybné úcty ke jménu. V prvé řadě nejsem vůbec fanoušek fotografie. Toto umění je mi nejen naprosto cizí, ale do značné míry i nějak vnitřně protivné. Nemám rád fotoaparáty, nemám rád lidi, co všechno všude (i mě) fotí, místo aby si vychutnávali sílu okamžiku teď a tady. Nemám rád ani tu komunitu lidí okolo toho. Čili jsem nemohl ocenit patrně největší klad celého snímku, a sice fotografické umění převedené z děje do samotné struktury filmu. Celý ten film je jako černobílá fotografie. Jenže i něco takového jsem schopen velmi ocenit. Taková Bergmanova Persona je výborná. Asi to bude tím, že mám rád expresivitu, výraznost a ne nevýraznost a intimno. Intimno se mi příčí. Snímek je po dějové stránce nulový. Nějaká ta rádoby pokřivená romance je jen načrtnutá, nedomrlá, o ničem. Herci jsou nesympatičtí, zejména hlavní hrdina. To by až tak nemuselo nutně vadit, ale jsou i nevýrazní, nezapamatovatelní. Hudba je výborná u úvodních titulků. Pak už jsou tam jen songy z tranzistoru a čtyřtónová melodie, co se opakuje do zblbnutí a na konci mě už opravdu vytáčela. Zvukově je film nevyladěný, často nejsou dialogy dobře slyšet přes diegetickou hudbu. Celému filmu vévodí dějová roztříštěnost, nesouvislost. Žádná myšlenka není pořádně dokončená, rozvinutá. Všechno vyznívá do prázdna. Originalitu v tom také nevidím žádnou. Tohle je klasický jakožeart, co pro mě ovšem nemá vůbec nic, v čem by mě oslovil či zaujal. A že takové existují. (07.02.2015)

"Keď človek kradne v štátnom, nesmie křičať."                                                                                                                             Tvůrců se povedlo kouzlo nechtěného. Chtěli natočit film zašpiněný všední realitou a povedl se jim unikát. Vytvořili osobitý příběh s neherci v hlavních rolích s nefalšovaou atmosférou šedesátých let. Odkrývá nejistotu mladé lásky, ze strany Bely vyjevené, ze strany Fajola opětované, ale velice zdrženlivé. Pomalu ubývající slunce, které pozorují oba ze střechy se stává symbolem pro ubývající jas v šedé skutečnosti, ztrátu snů a ideálů, polapení do sítě zase nesvobodu, spoutanost. Symboly života v nesvobodě i hledání v dospívání. Rozpory mezi dětmi a rodiči i mezi dospělými navzájem je demonstrován v obou rodinách. Usmiřujícími prvky a jakýmsi pomyslným vyvážením se stavá starší generace - jednoruký rybář s manželkou nebo Belin deduško s rozvážnou moudrostí.                                                                                                                        Rozdělení děje do dvou rozdílných prostředí - města a vesnice- přínáší další kontrast. Bela zůstává ve městě, Fajolo odjíždí na brigádu. V osamocení se stává sdílnějším, a píše dopis. Oba se snaží zahnat samotu společností někoho jiného. Fajolův návrat do města znamená konfrontaci s proměnou, odkrývá nepříjemné pravdy. Nic už není jako předtím. Vyschlá zátoka Dunaje, smrt rybáře... Příběh je podávaný velice decentně, nabízí obrazy každodennosti, ovšem nasnímavé s úžasným vkusem, dialogy jsou spíše minimalistické, obsah musí divák vyčíst sám. Pod zdánlivou netečností se objevuje citlivost. Hudební doprovod si vystačí s jednoduchým opakujícím se motivem, reprodukovanou hubou z rádia a ruchy běžného života. Klenot slovenské kinematografie. Každý z nás by měl mít svého rybáře s pontonem, svoji střechu se zatměním slunce a svoji Bezďanku se zázračnou vodou. (06.06.2014)