Slunce v síti

Tak som sa konečne odhodlala pozrieť si film, ktorý dal pomenovanie filmovej cene národného formátu. A veru, ťažko povedať, čo ma uchvátilo najviac. Do prvej trojky sa však prebojovali neuveriteľná nadčasovosť záberov, kontrast medzi letnou atmosférou prázdninového vidieka a rozhorúčeného mesta, no a poetika, tá všadeprítomná metaforická poetika celého diela. Jeden z najsilnejších zážitkov na poli domácej kinematografie. 9/10. (10.05.2018)

Slnko v sieti vůbec není takový „ridky" snímek, jak by se mohlo povrchově zdát, ale je „senziš" a „bezviš". Jen musí „našinec" přijmout určitou vnitřní rozpolcenost hlavních charakterů, aby se mohl svézt na této první československé vlně. A Slovensko pak už mnoho větších titulů ve své klenotnici nemá. (25.11.2021)

Slnko v sieti je bezesporu přelomové dílo československé kinematografie. Na druhou stranu jde však o počin, který stojí teprve na začátku něčeho velkolepého. To ale vůbec neznamená, že by ještě ostýchavě překračoval na prahu nové epochy a moderní impulsy by do něj pronikaly jen v jemných náznacích. Ačkoliv ještě stojí jednou nohou v estetice předešlých let (poměrně neorganické ztvárnění dusivých scén z Beliny domácnosti), daří se Uhrovy vytvořit zcela osobitou poetiku. To znamená především zcela potlačit pouhou ilustraci reality a rovnou se vnořit do pocitů nejednoznačného a fascinujícího hrdiny. Přesto jeho vnitřní svět a vztah založený na vysoce mravním a nesmlouvavém pohledu na mě působil někdy až didakticky a neživotně. A i scéna ze zemědělské brigády je spíše doslovnou kritikou vzdalující se poetickému a metaforickému vyznění ostatních scén snímku. Slnko v sieti je tak nakonec myšlenkově odvážným až ambiciozním počinem s podmanivě moderní atmosférou (antoniovské scenérie městské krajiny, Zelenkova konkrétní hudba), ale právě ony ideové ambice a snaha všestranně uchopit celý svět dozrávajícího Fajola vedou k stylistické roztříštěnosti a nesoudržnému vyjádření. Proto není zrovna jednoduché snímek sledovat, přijmout jeho zvláštní mikrosvět, naladit se na vlnu postav. Ale i to je jedním ze znaků čerstvého závanu individualismu, který s sebou přinesl. (10.02.2009)

Poetika městská, sídlištní, mně velmi blízká. Stejně tak mé sympatie patří skvěle zachycené psychologii jednotlivých postav. Citlivému mladíkovi Fajolovi, příležitostnému fotografovi, sběrateli obrázků lidských rukou. "Rídké" Bele, Fajolově lásce. A především její osamělé slepé mamince. Krása nalezená v obyčejnosti. Slunko, které nespálilo, ale příjemně zahřálo. (07.02.2009)

K filmom Štefana Uhera mám pomerne rezervovaný vzťah, na čom nič nemení to, že som Slnku v sieti pred časom dal spomienkové štyri hviezdičky. Ale dnes zafungoval obyklý proces a po päťdesiatich rokoch som jednu hviezdičku vyhodnotil ako nezaslúženú. Veľmi som ocenil zábery zo starej Bratislavy, rozpamätúval som sa na lesy televíznych antén na strechách, rybárske čerene na Dunaji a atmosféru z dôb, ktoré si pamätám. To všetko výborne nasnímané a citlivo videné. Ale tým to aj končilo. Najodpudzujúcejšie na celom filme boli pre mňa dialógy (pravdepodobne majú pôvod už v Bednárovej predlohe, ktorú nepoznám a ani nechcem poznať). Vybraní neherci ich interpretáciou nijako nevylepšili, skôr naopak. Takže povedané jazykom filmu: Je to bezviš úvod do čs. novej vlny, ale pokiaľ našinec nemá viac ako 50 rokov, je ridky a musí si pripadať, ako tranzistorka topená vo vodách Dunaja. (17.09.2015)