Mgr. Radovan Kaluža

O milém sukničkáři , rozšafném bonviviánovi. Kouzelně opilecký hrdina s něžně důvěřivýma dívkama. S jeho heslem čím mladší, tím lepší souhlasím. Je to zábavně dívání okořeněné humorem. Ve Stodolní jsem byl jako Pražák kalit dvakrát a vždy super. I když nyní s nástupem interiérové skleníkové generace kukel, kteří vysedáváním na sociálních sítích doma vylikvidovali ekonomicky 90% klubů to tam hádám nebude jako dřív. Na film se dobře kouká v době koronavirové izolace a uzavření klubů. (24.05.2020)

Mgr. Bohumil Stejskal. Začalo to výsměchem jak z okouna, pokračovalo překvapivě nemilosrdnou chytilovskou sondou do života prosťáčka v pekelném kruhu kurev a skončilo v lokaci pro anální vajíčko neboli domácím videem „chlastáme s Kalužou a už se nemůžem dočkat, až to dáme na Youtube“. Skoro mám pocit, že výběr tématu proběhl náhodou, tvůrci sami moc dobře nevěděli, co chtějí točit, a když zcela mimoděk narazili na zlatou žílu, šokem najednou netušili, jak ji co nejlíp vytěžit. Možná je ta nesourodost a, žel, klouzání po povrchu daná filmařskými začátky, možná jenom tím, že tři dny jsou na poznání člověka prostě málo. Těším se na celovečerní, časosběrnou verzi. (13.04.2011)

Radovan Kaluža - muž dvou tváří... Na jedné straně zodpovědný šéf Banánu, a extrovert a požitkář, který se baví a je mu jedno, co na to ostatní na straně druhé... Tak nějak ho vystihuje studentský dokument Adama Sedláka. Je sice ohromná škoda, že technická stránka občas pozlobí a v druhé polovině se vytratila jakákoliv koncepce a Radovan se možná až moc uvolnil (etuda s análním vajíčkem je nesnesitelně dlouhá), na druhou stranu je ale celá tahle taškařice tak strašně vtipná, že je to vlastně jedno... Netušil jsem, co od filmu čekat (na Kalužu jsem do té doby nenarazil) a bavil jsem se více než slušně. Být to celou dobu, jako v první polovině, je to na plný počet. (04.03.2011)

Mohlo by se zdát, že v případě dokumentů postačí "jen" vhodná volba dostatečně zajímavého zkoumaného objektu či tématu, jak dokazuje filmografie Heleny Třeštíkové či tvorba jejích mnohem angažovanějších mladších kolegů v čele s Hníkovou, Klusákem, Janečkem a Remundou. Jde ale o mýlku, protože ústřední je zvolený klíč k určení daného "problému"._____ Bylo by tak nešťastné snažit se napasovat celovečerní dokumentární debut Adama Sedláka na některý z přístupů výše zmíněných tvůrců, protože projekt o Mgr. Radovanu Kalužovi je na poměry české polistopadové kinematografie zcela unikátní. Nejde o časosběr, protože ten má smysl u lidí, kteří se nějakým způsobem vyvíjejí a jejich život se nezacyklil (není případ magistra). Není ani odkrýváno, jak média manipulují se skutečností a své manipulační techniky zas(t)írají více či méně sofistikovanými způsoby, protože je spíše ukazován rozpor mezi vytvářením si určité mediální image a vnímání skutečné prezentace druhými. Ačkoliv by se mohlo zdát, že má výsledek nejblíže raným pracím Eriky Hníkové, není tomu tak. K osobě, jejíž zhuštěná biografie je nám předkládána, se nepřistupuje a priori s despektem a výsměchem - nestaví se záměrně do pro ni nepříznivých situací, ale naopak ona sama se inscenuje do póz, které jsou nechány na posouzení divákovi. (Pomineme-li už to, že výběr materiálu je sám o sobě manipulativní a že střih staví některé věci záměrně do kontrastu - Radovanovo bomba-kunďáctví a jeho úspěchy u žen na Stodolní - či - v případě "panické" písně s textem o "děvkách" - souvislosti.)_____ Je co vytýkat (především nedůslednost v dodržení konceptu, kdy úvodní variace na reality-show o zdokonalování "vzhledu" bytu a sebe nejsou dotaženy do konce), ale s přihlédnutím k unikátnosti daného díla (nemožnosti nacpat ho do předpřipravených škatulek) a vzhledem k působivé výpovědi o člověku a světě na hodnocení nakonec přitláčím. Z portrétu o někom, kdo na první pohled má dle současných měřítek všechno, ale ve skutečnosti nemá nic a žije osamělý prázdný život, se totiž stala výpověď o polistopadové době - současné mediokracii, která podobným individuím přeje. Ať už jsou před kamerou, nebo za ní. (05.08.2011)

Děkujme světu za všechny samolibé narcisní podivíny co s námi okupují tuto planetu, o nich se točí dokumenty jedna radost. Vedle zajímavého subjektu se i režisér projevuje jako zdatný filmař (ročník 1989!). Hlavně tedy v první polovině, kde se dozvíme snad až trochu moc o nás samotných, škoda, že v závěrečné třetině se film nemile rozpadá a fascinující sebestředný Mgr. již vypálil své nejlepší bonmoty. Trochu se mohlo v této fazi prostřihat, ale tvůrci určitě měli své důvody - možná potřebovali natáhnout středometrážní materiál na celovečerní formát, možná se s Radovanem prostě jenom skvěle bavili. Stále ale tleskám za střídmou stopáž a milerád uděluji štempl nejzábavnějšího českého dokumentu poslední desetiletky. 70 % (26.09.2015)