Rozchod Nadera a Simin

Rodinné drama dotýkající se obecných vztahových situací, ale lehce přesahující k ožehavějším otázkám náboženství a postavení ženy v islámském světě. Film dokáže být velmi nepříjemný, a to bez použití čehokoliv podbízivého nebo brutálního. Konverzací je tu dosaženo podobně vypjatých momentů jako svého času v Bergmanových Scénách z manželského života. Jednoduché, skvěle zahrané, zručně natočené. Srovnávat s českými filmy ani nemá cenu... (08.07.2011)

Ve jménu Alláha milosrdného, slitovného. Přísahám na Svatý Korán, že tohle je nejzajímavější a existenciálně nejsilnější sociálně-psychologicko-náboženské drama, které jsem viděl za posledních... za hodně dlouhou dobu. Minimálně za tak dlouhou dobu, která uplynula od té doby, co jsem obrážel festivaly íránského filmu nebo různé menšinové sekce na Febiofestu, takže... za hodně dlouhou dobu. Už kdysi dávno mě v íránských filmech překvapovala hodně otevřeně zobrazovaná (a překvapivě vyspělá) emancipace žen, kontrast teokracie a sekularismu, téma sebevraždy a podobně, takže si nemyslím, že by film íránskou (nebo aspoň íránskou městskou) realitu nějak schválně propagandisticky vylepšoval. Peršani zkrátka nejsou Arabové, je to indoevropský národ s dvouapůltisíciletou civilizací a vyspělou kulturní tradicí, kterou islám (ve své primitivní podobě v posledních desetiletích) naštěstí nedokázal úplně zmrvit. Každý kdo tam byl mi to potvrzuje, a já se o tom hodlám někdy brzy přesvědčit na vlastní oči i kůži. Jen s tím věkem "malé" Terme tvůrci filmu trochu přestřelili, respektive nedostřelili - mělo jí prý táhnout na jedenáct, pro jistotu jsem to ověřoval i v titulcích anglických a německých... (02.02.2014)

Přiznám se, že nadšení z vlny íránských snímků, která se před pár lety přelila světovými festivaly a přiměla spoustu cinefilů mluvit o íránské kinematografii s bezbřehým uznáním, mi není vlastní a nad několika oceňovanými íránskými kousky jsem spíš krčil rameny, takže k oscarovému Rozchodu jsem přistupoval s opatrnou skepsí. Naštěstí zbytečně. Rozchod je neokázalé psychologické drama, které je na hony vzdálené polopatistické produkci amerického mainstreamu. Vyhýbá se přímočarému aktivismu, ale nenápadně, zato neobyčejně účinně, analyzuje systém prostřednictvím jedné rozpadající se rodiny. V evropském prostředí by se tenhle film mohl připodobnit k zásadním kouskům polské éry morálního neklidu. Chudoba, náboženský radikalismus a ženská otázka, nikoliv masový, ale pod rouškou institucí, konzervativních tradic a všeobecného pokrytectví neustále probublávající pocit frustrace z autoritářského náboženského režimu a kulturní izolace (hrdinka filmu se chystá emigrovat a je kvůli tomu ochotna obětovat své manželství a dokonce riskovat i odluku od své dcery). Malý velký film, který dokáže s chirurgickou přesností zasáhnout na citlivém místě a vyvolat silné emoce. Celkový dojem: 95 %. (06.12.2012)

Je smutné, když rozum mezi tolika dospělými má jen to děcko. Je štěstí, že je to v tak dobrém filmu. Atraktivita a "vděčnost pro západního diváka" totiž pramení nejen z pohledu diametrálně rozdílné kultury na důsledky rozpadu vztahu, ale především z toho jak moc dobré, překvapivé, strhující a emoce budící to v každém momentu (i ohledu) po celou stopáž je. Prostě a jednoduše to navzdory veškerému zobrazovanému neveselému dění nadchne; příběhem, zvraty, autentičností, herci, detaily, náznaky, nedoslovností... Prostě vším. (27.12.2011)

Film, který bolel. Strhující íránské drama o nemocné společnosti, znásilňované spravedlnosti a rozpadu jednoho manželství. Skvostný scénář a příběh, který se ani v náznaku nepokouší přímo kritizovat režim, přesto o situaci v dané zemi vypovídá mnohé. I tak jsem ale překvapen tím, že takovýhle snímek mohl právě v Íránu spatřit světlo světa, ba dokonce být distribuován v zahraničí. Film, kde se explicitně mluví o emigraci jakožto jediné smysluplné budoucnosti hrdinů (analogií je třeba neméně skvostný Vláčilův Dým bramborové natě, v němž doktor Meluzín roku 1976 podléhá stejnému dilematu) a scény u íránského soudu jsou naprostým popřením primárních zásad právního státu... (08.02.2012)