Lid dosud prosí

Nejprázdnější naplněný film, co jsem viděl. Myšlenky jsou očividné, ale jejich sdělení ve formě nenarativního bloumání po všech plánech mizanscény je natolik úmorně monotónní a nezajímavé, že i vlnu idealistických dialogů nelze vnímat se zaujetím a účastí. Více vzrušujícím zážitkem by pro mě bylo snad i přísedět rozhovoru několika seniorek, které si vzájemně doporučují lékaře a prášky na žaludeční vředy. (17.11.2016)

Velmi zvláštní snímek o socialistické revoluci v Maďarsku, jenž se zaobírá především idejemi a myšlenkami, zcela úmyslně rezignovav na charaktery a děj. Proto se nejedná o nic divácky jednoduchého a atraktivního. Ve své době se s přílišným pochopením setkat nemohl, i když abstrahované poselství až tak nesocialistické není. V každém případě velmi zajímavé z hlediska toho, jak také může film nakládat s realitou a jakým způsobem si ji může dotvářet k tomu, aby vypověděl, co mu leží na srdci. (20.12.2006)

Na rozdíl od univerzálního poselství Elektry a její pravdy je Lid dosud prosí poměrně čitelnou alegorií na poválečná léta v Maďarsku. Jancsó tentokrát zcela rezignuje na postavy, které bychom mohly označit za hlavní. Herci se tak stávají pouhými historickými kulisami a hlásnými troubami myšlenek a idejí, případně ztělesněním zastánců určitých východisek. Jednotlivci sugestivně promlouvají k davu a vtloukají mu do hlavy socialistické pravdy. Lidé si postupně připínají na různá místa rudou stuhu, která symbolizuje narůstající sílu komunistického režimu. Ta se pak objevuje i na krucifixech a dalších předmětech (stejný motiv byl použit ve Svěžím větru). Církev v osobě kněze je umlčena stejně jako kapitalistický elegán, kostel je zapálen a když je ze scény vyprovozena postava ne-náhodou nesoucí příjmení Nagy, vystřídají ji vojáci, kteří za zvuku veselé hudby postřílí ostatní. Lid dosud prosí (v zahraničí známý hlavně jako Rudá stuha je další Jancsóovou povedenou alegorií nesoucí všechny jeho oblíbené prvky, včetně tance, dlouhých záběrů a specifických scén (například předávání zbraně její odhozením na zem atd.). (20.02.2012)

Před kamerou defilují maďarští vojáci a maďarští rolníci. Vojáci jezdí na koních, nebo vozech tažených koni v kruhu proti směru hodinových ručiček, tedy vlevo. Lid si k tomu popěvuje lidové písně, tančí kolové tance a tyto taškařice prokládá zpěvem revolučních písní. Marseillaisa v maďarštině zní hodně bizarně. Asi bych se smířila s tím, že postavy nemají jména, ale nesmířím se s tím, že vlastně nejsou filmovými postavami. Folklórní spolek maďarských rolníků si občas zpestří život předčítáním z děl význačných levicových autorů, velké oblibě se těší Engels. Tohle je ideální snímek pro první lekce VUMLu. Obzvláště ta pasáž, kdy si soudruzi pro ukrácení dlouhé chvíle zapálí kostel. A hle, na soudruhy sestoupil duch svatý, ukázal starému muži, jak si podřezat žíly a rolnictvu, kterak se modlit ke spravedlnosti pro lid. Narativně zcela vyprázdněný film neosloví ani neduživou formou, takže jediným důvodem, proč se na něco takového podívat shledávám touhu slyšet revoluční písně v maďarštině. Leč menším utrpením bude si nějakou najít na internetu a nemuset hodinu a půl pozorovat nanicovaté bloumání podivných postav po celé mizanscéně. (23.11.2020)

Pre mňa rozhodne utrpenie. A to mám zádumčivé filmy celkom rád. Toto ale nemá ani hlavu a ani pätu a pokiaľ si niekto myslí, alebo v tom dokonca niekto vidí nejaké paralely s realitou ( inkluzíve tvorcovia ) tak sú len zapálený intelektuáli, ktorí sa na intelektuálov len hrajú. Remeselne zdatne spracovaný, nudný maďarský folklór. (09.05.2020)