Reklama

Reklama

Žid Vinz, Afričan Hubert a Arab Saïd bezcílně tráví své dny v betonovém prostředí předměstí a dávají francouzské imigrantské populaci lidské tváře. Nenávist, milník současné francouzské kinematografie, je odvážným, znepokojivým a vizuálně výbušným pohledem na čtvrti „banlieue“ na předměstí Paříže. (Film Europe)

Videa (2)

Trailer 1

Recenze (180)

filmfanouch 

všechny recenze uživatele

Ve Francii v roce 1895 díky bratrům Lumièrové vznikl počátek kinematografie, Francouz George Méliès se následně stal jedním z prvních režisérů současnosti a díky tomu je francouzská kinematografie dodnes považována za jeden z nejvýznamnějších filmových trhů. Mezi nejslavnější francouzské filmy 21. století patří nejspíše Amélie z Montmartru či Nedotknutelní, ještě 5 let před počátkem nového milénia, přesně 100 let od premiérového promítání prvních filmů bratrů Lumiérových , ovšem vznikl jeden slavný francouzský film, který je dnes vnímán jako film, který v jednom ohledu přeběhl svou budoucnost. La Haine AKA Nenávist francouzského režiséra a scenáristy Mathieua Kassovitze proslavilo herce Vincenta Cassela, Kassovitz tehdy za režii snímku dostal ocenění na Filmovém festivalu v Cannes. Film, který částečně chtěl upozornit na násilí francouzské policie, Kassovitz při jeho tvorbě čerpal z vlastních zážitků a dokázal přitom předpovědět nepokoje ve Francii, které se odehráli až o dekádu později.   ,,La Haine attire la Haine - Nenávist plodí nenávist´´. Kassovitzův snímek je starší než Trainspotting a Klub rváčů, zároveň je krapet o poznání divácký vděčnější, přesto se stal pro jednu generaci prakticky stejně definující. Kassovitz měl za sebou předtím pouze jeden celovečerní film, tvorba La Haine se skládala z malé produkce a celé to má v jádru především punc komentáře vůči tehdejší francouzské společnosti. V tomto vizuálním podání samo hodně přidává rozhodnutí Kassovitze o černobílém formátu, v jistých momentech až dokumentární pojetí i přirozené výkony hlavních aktérů, kdy tento film odstartoval Vincentu Casselovi kariéru naprostým právem.   Snadno by se dalo říct, že je Le Haine zhruba stejně ,,zlý´´ film jako Klub rváčů, který především podněcuje k tomu nakopat hubu systému a následně ho ještě k tomu brutálně pomočit, stejně jako v případě tehdejších kritik vůči Klubu rváčů jde ovšem o krátkozraké souzení. La Haine reflektuje život na francouzském předměstí, kdy mladí muži dokáží reflektovat sociální situaci, zároveň sami tak trochu svým chováním narušovat systém, přitom všem jsou ovšem do jisté míry též pouze obětí systému, ve kterém vyrůstají. Francie má i dodnes pověst města lásky, dodnes je Paříž brána za jednoho z nejhezčích měst na planetě, La Haine jí ovšem sympaticky dokázalo prodat tak trochu v jiném světle a nakouknout pod pokličku. Divák se i díky tomu nemusí na Paříž nikdy dívat jako dřív.   Šlo sice o malý film, kamera Pierra Aïma ovšem dokázala být i v omezených produkčních podmínkách vynalézavá a vsadit sem tam na nějakou tu vtahující kamerou jízdu, která dokázala diváka přímo vrhnout do prostředí francouzských ulic. Do příběhu tři mladých lidí, kteří jsou skutečně plní nenávistí a při sledování se snadno vyvolává pocit, že jde skutečně o dokument, který pouze reflektuje postoje tří mladíků ke světu, do kterého se narodili, ve kterém žijí a který očividně v jádru duše nenávidí. Jde o vizuálně působivý zážitek, který představil jednu z nejpůsobivějších kamerových prací konce 20. století.   Jedná se skutečně o depresivní sondu, které přidává sílu i nevyhnutelné vyvrcholení, které spěje přesně k tomu, co stojí za iniciačním prvopočátkem celého projektu. Kassovitz se po celou dobu inspiruje například u Vertiga Alfreda Hitchcocka nebo Taxikáře Martina Scorseseho, aby nakonec došlo k nevyhnutelnému vyvrcholení, které je sympaticky někde uprostřed, striktně se nenaklání ani k policistům a ani k mladým výtržníkům, přesto má vyvrcholení události neuvěřitelnou sílu a snadno se dá při vyvrcholení říct, že to celé zašlo přehnaně daleko. Silnější pocit následně vyvolává až právě uvědomění si toho, že Kassovitz čerpal ze skutečných událostí a divák tudíž nesleduje čistou fikci.   Policejní šikana jako nástroj nespravedlnosti a drsný život na francouzském předměstí sloužili jako základ pro jeden zásadní film francouzské kinematografie, který skutečně možná krapet předpověděl nepokoje ve Francii z roku 2005, především ovšem dokázal reflektovat idealizovanou Francii z trochu jiného úhlu. Kassovitz možná již ve své kariéře významnější film nenatočil, díky Nenávisti se na něj ovšem jen tak snadno nezapomene..... () (méně) (více)

Gilmour93 

všechny recenze uživatele

Le monde est à vous. Protagonisté nepřemýšlejí nad tím, jestli je to jeden den z tisíců, nebo ten poslední z tisíců a tím je divák, který tuší, proti nim v jisté výhodě, protože se může pohledem „zvenčí“ zaměřit na příčiny vedoucí k následkům.. Pure urban cinema, kterou v posledních letech francouzští tvůrci na poli tématu marně nahánějí. Poslední záběr, tedy spíš poslední zvuk, vás možná nechá v nejistotě, ale spirále nenávisti je naprosto jedno kdo. Pro ni je důležité, že může přidat na rychlosti.. Le monde est à nous.. ()

Reklama

Othello 

všechny recenze uživatele

Snad nikdy jsem u filmu nezažil takové těšení se na každý další záběr. Kam tentokrát tu kameru postaví, odkud záběr přijde, kam nás dovede. Každý obraz, rozložení postav v něm, jejich řeč těla, to zasazené do skutečného prostředí Paříže a jejích předměstí, to všechno vytváří zvláštně magicky-realistický mikrosvět. Ten, na rozdíl od většiny francouzských sociálních dramat, není tolik binární a zároveň má v sobě takovou sympatickou dětskou hravost, promítající se do chování a bezcílnosti jednání většiny zúčastněných. O nikom zde nevíme jakékoli osobní pozadí, pokud si jej do něj neprojektujeme z důvodu toho, že je Arab, žid, černoch či fízl. Zároveň film neustále působí jako hra, jejíž pravidla všichni v něm znají a kde Paříž je velký herní plán, na kterém se všichni tak nějak z nudy pošťuchují, podráží, prohánějí mezi baráky, pak zase usmiřují a to všechno do té doby než kdosi kodex poruší a dostane se bouchačka do ruky někomu, komu neměla. "Jusqu'ici tout va bien" ()

mortak 

všechny recenze uživatele

V několika jednotlivých momentech velmi silné, ale chybí tomu nějaký silný scénaristický oblouk, který je často nahrazován improvizací, a bizardními WTF scénkami typu stařeček na záchodě, či redaktorka na mostě. Všichni neustále mluví, vyvolávají iluzi, že se něco děje, ale filmu by prospělo občasné zklidnění a hledání toho, co je za slovy a promluvami (nádherná scéna se sídlištním hip hop DJ). Před dvaceti lety ten film zasáhl Francii (tehdejší premiér Juppé trval na tom, že všichni jeho ministři film musí vidět), ale dnes už toto téma není nové, a chce to víc, než černobílý pohled na bezradné teenagery a zlé policisty, než poslepovaný sled scének s narychlo vymyšlenou pointou. ()

Dadel 

všechny recenze uživatele

Ano, tento film tu lidé moc neznají, ale myslím, že o nic nepřicházejí. Ano, život v pařížské arabskočernošské čtvrti je jistě těžký, ale zase nevím, proč bych se měl dívat na film popisující jeden den v životě několika tamních ztroskotanců, když se v něm zrovna nic extra zásadního nebo aspoň zajímavého neděje. "Kids" byli aspoň vtipní. Tady jsem se zasmál pouze u scény "Je doma Asterix?", která byla v anglických titulcích poněkud zneftipněna nahrazením Asterixe Snoopym. ()

Galerie (43)

Zajímavosti (14)

  • Režisér Mathieu Kassovitz začal psát scénář Nenávisti roku 1993 v den, kdy byl zabit sedmnáctiletý Makome M’Bowole. Zastřelil ho  policista, který ho násilně vyslýchal na policejní stanici v Paříži. Mako zemřel připoutaný pouty k radiátoru při výslechu za to, že ukradl cigarety. Smrt tohoto mladíka upozornila na brutalitu francouzské policie. (Elzevira)
  • Příběh o Grunwalskim na Sibiři, který vyprávěl stařík hlavním postavám na záchodě v Paříži, je pravdivý, režisér ho slyšel od svého kamaráda. (Elzevira)

Reklama

Reklama