Café de Flore

Dva příběhy, dva životy a tytéž osoby, nebo spíše duše....čisté a křehké, bolestné a přesto tak očišťující. Pravé přijetí je v pochopení a odpuštění....to je poselství. Prý nakonec všichni pochopíme, že ani karma není....asi to bude ještě pár životů trvat, ale už ta cesta....sakra to je taková síla... (09.02.2015)

Aneb jak se Laurent Garnier seznámil se svou druhou manželkou? Nebýt linky s Vanessou Paradis, která hraje matku postiženého syna excelentně, na své si moc nepřijdu. Hlavní hrdina je příliš jednoduchý na to, abych se mohla identifikovat s jeho myšlenkami. Diskoška, klasická seznamka, sem tam nějaká celkem dobrá jazzhousová pecka. Rádoby retrospektivní příběh komerčního DJe je lapidární a zbytečně zahlcený záhadnou tíží nelogicky závažně prožívaného problému. Celou dobu jsem jen čekala na to, až se dozvím, jak je tato měšťácká linka fakticky propojena s nekonvenční matkou syna s Downovým syndromem, a opravdu to nestálo za to. Láska není vlastnictví, a má-li už někdo potřebu toto snad nikterak překvapivé know-how umělecky ztvárnit, jistě by to šlo lépe, než jak předvádí tato dvouhodinová exaltovaná hra na drama. Film pro lidi, co mají hodně času nazbyt a neví co s ním. (17.11.2014)

Film byl pro mě dost zmatečně sestříhán nehledě na to, že se odehrával ve dvou časových rovinách (což bylo snad to jediné, co mi dávalo smysl). Filmové úseky, které se odehrávaly v současnosti, pro mě byly dost nečitelné. Delší dobu jsem netušila, kdo je tedy vlastně ženou života hlavního hrdiny a co se stalo s jeho bývalou ženou. Prolínání vzpomínek, snových pasáží a současnosti, mě jen mátlo, a tak mi finále filmu přineslo úlevný pocit, že jsem konečně pochopila vzájemné vazby a posuny v čase … A že láska je i umět nechat odejít ze svého života milovanou bytost, to je po dvou hodinách filmu celkem nevalná pointa. Co mě ale na filmu dostalo, byla skvělá muzika - tady zvedám palec nahoru a přihazuji * (31.01.2016)

Přes ten podivný/pomalejší začátek se z toho nakonec vyklubalo drsné/smutné a přesto hřejivé drama. Musím se přiznat, že během první půlky jsem se trochu ztrácela a nemohla jsem najít pointu snímku, nebo snad jen náznak nějaké myšlenky, která to vše vysvětlí- ale druhá polovina mi to celkem vynahradila. Hodně silné tři hvězdičky- taky by se dalo říct, že 3,5. - ----Antoine:" If only it'd been a masterpiece. No. A pleasant little tune. Almost banal, but that makes you want to stop. Look around, seize the moment. That makes you see life the way it should always be. Beautiful. You know? Complete strangers, all smiled at me, like they understood my joy, at seeing life the way I see it, thanks to music." Psychologist: "They smiled because you smiled." Antoine: "Prick my bubble. I wasn't smiling. I mean, I was smiling, thinking about what I was feeling, experiencing, what music brings to my life."---- (20.10.2012)

Ano, tady jde skutečně asi i o to, jak se komu podaří vložit se do filmu. Já (samozřejmě bohužel, protože jsem tím o ledacos přišel) jsem se do toho vložit nedokázal. Motivace obou částí jsem pochopil, a ne že ne, a jsem ochoten je i akceptovat, ale zpracování látky mi nějak nesedělo. Ambice byly nejspíš velké, ale nedotažené, roztřesené, roztřepené. (14.01.2024)