Psice

Původně měla filmařská dvojice vytvořit snímek o dánském théravádovém mnichovi (Bhikkhu Samahita, vlastním jménem Jan Erik Hansen), který opustil nadějně rozjetý výkum vakcíny proti HIV a ženu s malým dítětem, aby se odebral do ustraní ve srílanské džungli. Bhikkhu Samahita se proslavil pořadem Dhamma on Air na Youtube a tím upoutal i pozornost filmařů. Mnich však po nějaké době přestal s týmem dokumentaristů spolupracovat a portrét spokojeného mnicha, který utekl před civilizačním shonem do džungle, přestal postupně dávat smysl. ~ Dokument poskytuje divákovi pohled na odvrácenou stranu buddhistické praxe v ústraní a úskalí vývozu buddhismu do euroatlantické kultury. Většinou totiž býváme svědky nadšených začátků žáků různých buddhistických škol, ale víme, jaké bývají konce? Snímek nenápadně (nikoli tedy primárně) konfrontuje křesťanskou etiku s buddhistickou. Z křesťanské perspektivy je vnímáno opuštění ženy s malým dítětem jako sobectví, zatímco v buddhismu jako ctnost a oběť (vždyť sám Buddha opustil svou ženu bezprostředně po porodu syna). Zatímco křesťanství vnímá sebevraždu jako těžký hřích, buddhismus v jistém ohledu sebevraždu připouští.  ~ Mám-li se dívat po ovoci, které po Bhikkhu Samahitovi zůstalo, vidím jen marnost a zkázu – hluboké šrámy na duši jeho nejbližších, ale také nadějný výzkum, který poslal k ledu, jenž mohl zachránit mnoho lidských životů. Jeho pobyt v džungli pak vnímám především jako únik před sebou samým, jako prohraný boj s vlastními démony.

Jako, kdyby se Martin Šulík vracel tímto snímkem k poetice Zahrady. Šulík si nemohl vybrat příhodnější dobu pro „konání zázraků“, než tu vánoční. Vždyť to je čas velkého očekávání - příchod světla a naděje. Co ale v tom filmu dělá ten kůň? Vnímám jej jako symbol duše, která touží po svobodě. Kůň slouží hlavnímu hrdinovi jako zrcadlo – vidí v jeho očích cirkus, tvrdou drezuru, a přitom by byl nejraději, kdyby měl  volnost a mohl pobíhat v krajině. Dle jungiánského výkladu pohádek je kůň symbolem bytostného Já, které volá jedince k individuaci. ~ Teprve ve chvíli, kdy se vnitřní konflikt hlavního hrdiny zhmotní v podobě koně (už ho nemůže více přehlížet), získá odstup a možnost náhledu – pozoruje, jak se druzí ke koni vztahují. Uvědomí si, že vlastně neví, co cítí ke své současné partnerce - ta jej bude milovat, až se změní k jejímu obrazu. Zároveň mu vyčítá, že s ní nechce založit rodinu, byť má (jako učitel) k dětem kladný vztah. Následně se ukáže, že je jeho partnerka sama pro takovouto úlohu ještě nezralá, protože je stále „tátova holčička“. Je zjevné, že hlavní hrdina musí udělat při konfrontaci s jejím otcem něco jinak – vzepřít se, zabojovat, bouchnout do stolu … ukázat, kým skutečně je a co si přeje. Jakmile učiní tento rázný krok, přijde změna – do jeho života vstoupí nová žena, která ho přijímá takového, jaký je. A kůň? Ten dostane tolik vytouženou svobodu, i když vrhá svůj stín ...

Fantastický velkofilm, jaký se v porevoluční české kinematografii jen tak nevidí. Domnívám se, že se snímek snaží zachytit především ducha doby Myslivečkova působení v Itálii (jistě není náhodou, že se baroko zrodilo právě tam). Baroko jako divadlo světa - svět na scéně a za oponou. Il Boemo je pro mě esencí všeho, co baroko reprezentuje - zřetelné protiklady moci a bezmoci, bídy a bohatství, opravdovosti a zdání, víry a náboženských válek. Stejně jako bylo záměrem baroka zaujmout diváka svým patosem, oslnivostí a iluzionismem s cílem vtáhnout jej, se stejnou motivací přichází i Petr Václav ve svém dramatu, kterému by mohla konkurovat kdejaká antická či Shakespearova tragédie. Snímek zobrazuje drama pomíjivosti pozemského života, na který shlíží z nebe Bůh. Svět, ve kterém veškerou okázalost a pompu nezadržitelně dohání realita. Na počátku filmu se Mysliveček pokorně modlí k Bohu a prosí Jej o dar hudby jako službu Bohu. Bůh jej obdarovává, avšak Mysliveček poměrně záhy na tento příslib zapomíná. Je oslněn – nikoli však Bohem. Jeho srdce se postupně zatvrzuje natolik, že na plátno prosakují prvky až faustovských motivů zaprodání duše v touze po slávě. Ne náhodou ve snímku zazní: „Toužit po lepším může přinést to horší.“ Zdání (iluze) je reprezentována maskou, která se používala již v antickém divadle -  ta zde zpočátku figuruje jako sociální maska. Jenže - co se stane, když se pod maskou přestane skrývat tvář konkrétního člověka, která jej definuje a činí z něj nezaměnitelnou osobu? Co se stane, když má němá maska za úkol utvářet ztracenou tvář? Jako, kdyby byl rozklad Myslivečkovy tělesné schránky zároveň i zrcadlem jeho duševního rozkladu. Jako, kdyby se právě v jeho osobě odrážela celá tehdejší doba a společnost – její vzlety a pády v touze po uskutečnění Božího království. Mysliveček jako tulák v labyrintu světa hledající lásku, která však zůstává láskou nenaplněnou, avšak zároveň tou nejopravdovější. Provokativní otázka na závěr - proč se Petr Václav chopil tohoto tématu právě v dnešní době? Není snad Il Boemo zároveň i reflexí dnešní společnosti?