Usagi Drop

Pro mně zatím nejmilejší překvapení letní sezóny. Stejně jako ve výborném Aishiteruze Baby se příběh točí okolo malé holčíčky, která se dík nepřizni osudu ocitá opuštěná. V tomto případě se jedná o umrtí v rodině a malá Rin zůstane na krku přibuzným, avšak ti mají již své vlastní životy a ambice, tudíž se nikdo z nich nepere o opatrovnictví, ba naopak...Dívky se tedy ujímá svobodný 30-letý mládenec Daikichi Kawach, který jako jediný po jejich prvním setkání na pohřební sešlosti o Rin projeví zájem. Zde začíná jejich dlouhá pouť, plná překážek každeního života jako je školka, dětské oblečení, kariéra v práci, ale také vzájemné sbližování a vytváření silného pouta. Animace a kresba je velmi přijemná, hudební doprovot jak bysmet, ovšem nejbáječnější je seriozní humor ze života, doprovázený situacemi, jenž vám na tváři vykouzlí úsměv. (25.07.2011)

Ano - nebude to kult, ano - není to bezchybný seriál, ano - nemá to nijak zvlášť propracovaný děj a ano - snaží se to díváka dostat přes jeho nejprimitivnější pocity...přesto jsem si Usagi Drop jednoduše zamiloval...Je extrémně civilní, má sympatické postavy, nikdy nepřehání a jede na notě příjemna a inteligentna.A nepotřebuje k tomu nějaký fylozofický epos, ale vystačí si s obyčejným životem perfektně vystihujícím jeho podstatu.Letos chyběl seriál, který by byl takto vtipný, milý, občas smutný, občas veselý.Nemusí sednout každému, chápu to a dotyčné samozřejmě neodsuzuji, pro mě osobně jde ale o zatím jasný seriál roku, protože zkrátka zaplnil jednu z kvalitativních mezer letošní sezóny (a zaplnil ji skvěle) a to se vzhledem k nepříliš povedeným seriálům letos cení dvojnásobně.Zajímavé je, že mě baví cokoliv co mi seriál předkládá - první den Rin ve školce, Daikichiho problémy zvládat práci a dítě, počáteční averzi jediné rodiny co Rin zbyla, matku, která odmítá svou dceru...a přitom se nejedná o něco, co bych v životě nezažil nebo neviděl jinde...přesto jsem nadšen. (12.09.2011)

No, Subjektiv se tu sice intelektuálsky vyznal ze svého despektu k fuwafuwa (jestli jsem pochopil podstatu sdělení), nicméně já to tak černobíle nevidím... Aria the Animation mě uzívala k mozkové prázdnotě, pohozený králíček mě spíš naladil na smířlivou, idealizovanou realitu. Nic nového nenaučí, časem možná zapomenu, ale pozitivně hodnotit zkrátka musím. Tato nálada a sdělení mi... vyhovuje... přestože je to manipulace emocemi. Ale o tom filmařina je, ne? (10.09.2011)

Netradiční anime, ale panečku jaký! Čtu komentáře a názory o tom, že na studii z reálného života vztahu otec - dcera je to až přehnaně bezproblémový. Ptám se proč? Jistě, je tu mnoho zákonistostí, to hlavně ze sekce povinnosti a vzdělání, které se objevují v našem životě zřídka. A proč ne? Proč by někdo nemohl si dát za prioritu strávit svůj život péči o své dítko i za cenu toho, že půjde profesně dolů? Potřebovali ke spokojenosti Ferrari? Ne. Vůbec, proč se o tom bavím? Usagi Drop je tu od toho, aby probudil ty nejhřejivější pocity v nás uvnitř, nechal nás zamyslet a možná zazpytovat svědomí, proč jsme přeci jen se neobětovali víc pro úsměv druhých. Jistě, zlatíčko jako Rin by rozmrazilo srdce i tomu největšímu protivovi, ale i postava Daikichiho atmosféře zdatně napomáhá a tak jste nesnesitelně milým násilím nuceni natáhnout koutky úst nadoraz. Dočkáme se trochu klišoidních, přesto stále kouzelných vtípků; přiznačně malebná je doslova vodovková či temperová kresba, která velmi výjimečně sáhne k temnější barvě. Pro jednou jsem ušetřen typických japonských výkřiků, není třeba žádnýho karaoke, nevidím obnažené dámské nárazníky; na oplátku jsem zaplaven slušným civilním chováním, hledáním hlubších lidských hodnot - vše načrtnuto jemně citlivou linkou. Podobné Arie? Jak vůbec jde porovnávat totálně fiktivní svět, který sice je podobně sladký, ale duševně poměrně vyprahlý, osobně hodně vzdálený a hlavně místama ukrutně nudný? Aria má své nezpochybnitelné kouzlo, ale není pocit jako pocit. Zde jsem dosáhl opravdu čistého naplnění a doslova totální spokojenosti. (27.02.2017)

Myslím, že celý seriál by se dal v pohodě shrnout do hodinového filmu a velmi by mu to prospělo. Ze začátku je pomalost a minimální dějovost příjemná, u pozdějších dílů se člověk začíná tak trochu nudit. Autoři se snaží zvýšit dramatičnost poklidného příběhu poněkud nešťastnými prostředky, zejména tím, že dospělé postavy reagují přehnaně na drobné denní příhody. Ano, pro diváka je to sice jediná příležitost se zasmát, ale seriál se tak posouvá do poněkud méně realistické roviny. Často to působí, jako kdyby režisér nejprve točil válečný film, pak změnil žánr na rodinný a nechal původní dabing. Např. těžko věřit, že zasloužilá Daikichiiho matka, která už sama odrodila pár ratolestí a dalších x dětí zažila, bude v posledním díle reagovat na Rin takovým způsobem, který by byl naprosto přiměřený, kdyby Rin ukousl lev ruku a ona neměla po ruce kysličník a ani jedinou náplast, ale ne když Rin pouze vypadne mléčný zub! Co mě zaujalo: Neustále protažený Daikicho obličej s pusou ve tvaru obráceného U; jak si našel nové kamarády, z nichž jeden byl věrnou kopií Tintina; že mu ani jedenáct dílů nestačilo, aby intenzivní styky s matkou toho malého protivného kluka (který byl Daikicho přesnou miniaturou mimochodem) přetavil v něco víc. (20.10.2012)