Miss Bala

Zkušený režisér Gerardo Naranjo zachytil mexickou drogovou válku nikoli pohledem kriminálníků nebo policajtů (řazených zde do téže skupiny škůdců), nýbrž zpočátku zcela nezainteresovaného a o zainteresování nestojícího člověka zvenčí. S výrazem „pohled“ se tady ale sluší zacházet opatrněji, zvolená forma snímání by se dala nazvat „závislou objektivitou“. Kamera je vázaná k protagonistce, ale zároveň se vyhýbá přejímaní jejího hlediska tradiční formou záběrů/proti-záběrů a střihů dle pohledu. Snad jedinkrát za celý film se od hrdinky odpoutá a ukáže nám, co bychom rádi viděli (detail novinového titulku). Dokumentování toho, jak rychle lze v dnešním Mexiku dospět (za cenu ztráty iluzí, důstojnosti a vyhlídek do budoucna), tudíž není podřízeno ani pohledu Laury, ani požadavkům diváka, čekajícího dle konvencí klasické narace doplnění chybějících informací. Mnohaminutové záběry jdou nejen proti očekáváním, ale i proti podstatě soutěží typu Miss Baja (Bala ve „zkomoleném“ titulu znamená „kulka“) – rozhodně nejsou pěkné a povrchní krása ani není jejich cílem. Záběry svou délkou, bez možnosti útěku/uhnutí, z diváka dělají podobnou oběť, jakou je Laura. Současně vytvářejí zdání nepřetržitosti událostí. Jedna takřka v reálném čase navazuje na další, vše se seběhne nesmírně rychle, nezbývá čas pro důmyslnější akci. Částečně je tím ozřejměna Lauřina sebezničující pasivita, resp. nepromyšlenost jejích prvotních snah změnit svůj úděl, jež předcházejí úplnému poddání se. Až těsně před koncem projeví určitý odpor, když dá nakrátko průchod svému nastřádanému zoufalství. Zda jde o náznak povahové změny, nebo poslední záchvěv před tušeným koncem, se již nedozvíme. Prolongaci hrdinčina martýria umožňuje nápadně vysoké zastoupení náhod. Laura jako ve spirále zas a znovu padá zpět do role nemohoucí oběti, které nikdo nedokáže pomoct. Ti, kdo by mohli, jsou buďto zkorumpovaní, nebo mrtví. Tato beznaděj udržuje vyprávění v neustálém chodu a zřejmě odpovídá současné náladě – zároveň filmu ubírá na věrohodnosti a byť za inspiraci posloužily skutečné události, nelze se ubránit pocitu vykonstruovaného hraní na efekt. Přesto chci Miss Bala vidět opakovaně a vychutnávat si, kolik nám toho choreograficky úchvatné kamerové tance sdělují, nebo (spíše) zatajují. 80% (13.05.2012)

Nevím, jestli jsem někdy viděl film, který by tak vytrvale a okázale pracoval s vytvářením nejrůznějších druhů mezer (narativních, prostorových...). Téměř každý záběr nám cosi odpírá, skoro nikdy nemáme úplný přehled o tom, co se na scéně děje. Miss Bala k tomu přitom využívá řadu různých prostředků - během vypjatého dialogu odmítá přeostřit z tváře hlavní hrdinky na padoucha, kamerou zabírá pouze část scény/detail a zbytek nás nechává si domýšlet, Lauru nechává zabloudit do tmy, kde se neorientujeme ani my diváci (práce s nasvícením mizanscény) atd. V mnoha případech jsou navíc tato rozhodnutí významotvorná. Když například v dlouhém záběru sledujeme pouze břicho Laury, které terorista sešněrovává lepicí páskou a schovává do ní bankovky (viz poster), posiluje se naše vnímání hrdinky jako pouhé věci, které je využíváno pro pašování peněz. Je to dost ironické, protože sama Laura se v úvodu touží stát misskou, tedy pouhým objektem, který je během promenády v plavkách redukován na "90-60-90". Film nás navíc zcela záměrně nechává se plácat ve změti propletených vztahů mezi policií, gangy a jejich nejrůznějšími frakcemi, protože chce demonstrovat jejich vzájemnou provázanost a navíc evokovat bezmoc, kterou zažívá Laura. Snímek ale skutečně testuje hranice omezené narace tak důkladným způsobem, až se podle mého tyto taktiky stávají lehce kontraproduktivní - je v určitých momentech/po určité době nesmírně těžké stoprocentně se soustředit na dění, které tuhle soustředěnost dostatečně neodměňuje. To je v podstatě můj jediný závažnější problém s Miss Bala, která je jinak celkem pozoruhodným a poměrně radikálním artovým snímkem. A ten závěrečný sociálně-uvědomělý a částečně vysvětlující titulek tomu taky trochu škodí, protože mnohovrstevnatost snímku redukuje na jediné téma. (10.07.2012)

Tihle policajti jsou s náma, můžeme jet.. Naivní kroky mexické dívky rozpoutají její soukromé peklo, ocitá se ve hře bez (pro ni i diváka) jasně stanovených pravidel, když se pokusí udělat krok jiným směrem, než si přejí bossové drogového gangu, je bez trestu vrácená zpět do hry. Úkoly z bodu A do bodu B se ale začínají po čase poměrně zajídat, moc nepomůže ani zneklidňující vizuální stránka (málokdy vidíme celek) nebo velmi přesvědčivá (i v emocionálně vypjatých momentech) představitelka ústřední role. Režisér, sic má podle všeho solidní talent, pracuje s až překvapivě velkou dávkou poloprázdných momentů, situací i charakterů. Asi jsem čekal trochu jiný šálek.. (01.05.2012)

Jak to tak vidím, Gerardo Naranjo nedává nic zadarmo a podané jak na lopatě. Těžce jsem se prokousávala tímhle snímkem, kde se Laura ocitla v nesprávnou dobu a na nesprávném místě. Mnoho se tam nemluví a je opravdu na divákovi, aby zapojil fantazii a spoustu jiných tykadel, aby se v tom občas vyznal. Nicméně i když jsem se potácela od dvojky ke čtyřce, tak dnes dám vyšší ohodnocení, snad právě proto, že celé podání bylo opravdu zvláštní a na Lauru myslím ještě druhý den. Jsem moc zvědavá na remake Miss Bala 2019. (02.10.2018)

Fajn, na jednu stranu by se mi chtělo debatovat o tom, jestli film není až příliš naivní, a jestli mělo jednání hlavní hrdinky vůbec dostatečné opodstatnění. Na druhou stranu musím říct, že mě hlavní představitelka velmi bavila a ve scéně, kdy jede přes hranice, jsem byla totálně s ní. Jinak jsem neměla žádný větší problém s pochopením děje, který tu někteří popisují, všechno mi přišlo naprosto jasné. No a rozhodující u mě samozřejmě je, že mě film fakt hodně bavil a slupla jsem ho jedním dechem. 3,5* (04.05.2019)