Režie:
Dario ArgentoScénář:
Dario ArgentoKamera:
Romano AlbaniHudba:
Keith EmersonHrají:
Leigh McCloskey, Irene Miracle, Eleonora Giorgi, Daria Nicolodi, Sacha Pitoëff, Alida Valli, Gabriele Lavia, Dario Argento, Paolo Paoloni, Ania Pieroni (více)Obsahy(1)
Studentky Rose a Sara objeví alchymistickou knihu architekta Varelliho, podle níž postavil někde ve světě tři budovy jako útočiště Třech matek nositelek zla. Když mladé ženy začnou pátrat po tajemství, Saru někdo zabije a Rose zmizí. V jejich pátraní pokračuje Rosein bratr Mark. Jak se ukáže, on jediný je schopný zastavit zlo, které chce ovládnout svět. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (119)
Moje oblíbená argentovka (i když v ní nehraje režisérova nádherná dcera) a taky jeden z nejoblíbenějších horrorů. Skvělá (a vážně červenomodrá) atmosféra beznadějného surrealistického strachu, na giallo hodně promyšlený děj a přesně padnoucí hudba (která kupodivu sama o sobě moc nevyzní, ale k filmu je úžasná). Argento is my master. ||| Po druhém shlédnutí potvrzuji pět hvězdiček. Nejlepší, nejpromyšlenější, příběhově nejpropracovanější, nejsurrealističtější, nejatmosféričtější Argentův film. Má pár nevýhod (hudba není tak dobrá jako u jiných argentovek, mimo to tam není Asia Argento ;) aj.), ale i tak si nedokážu představit člověka, kterého by nepohltila a nevsála do sebe jeho nepopsatelně úžasná atmosféra, taková deštivá, šedočervená, temná. Film je spíš strašidelný a atmosférický, než brutální. Trilogie matek patří k nejlepším horrorům všech dob a tohle je její úžasná prostřední část. A Daria Nicolodi tu kupodivu hraje i vypadá úžasně. ... a tady bych ocitoval úžasný závěr, jenže to by bylo spoilerování... ()
Argento rozehrál symfonii strachu a hrůzy, do partů dal razanci sobě vlastní, tvůj snový styl, ale své dílo nedotáhl do konce a poslední partituru nahradil nějakým nedotaženým šmidláním. Jeho styl, kdy si po probuzení zapuisuje své sny a pak je spolu se scénáristou poskládá do mozajky celého děje slavil už dávno před Infermem své úspěchy a právě tady ho nechal spinkat v kolébce tvůrčího snažení a i když občas ze spaní vykřikne, je to na ději znát. Křiklavé až diskofilní barvy ulic a zákoutí, depresivní sklepení, postavy a atmosféra. Jen ten scénář druhé poloviny příběhu, tam to skřípe, tam to vrže. Postava Smrti samotné mi spíše připomíná průvody na karnevalech někde v Mexiku, těch na uctění mrtvých. Není to nic překvapivého a tak musím sáhnout k průměrnému hodnocení. Takže hranice mezi snem teď zůstala neprolomena a dojem z celého díla může být rozpačitý, stejně jako gurmánský dojem z přesoleného jídla. ()
Vizuálně patrně nejopojnější a nejkrásnější film Daria Argenta. Surreálná atmosféra, nádherné barvy a děje tak málo, že by se ho za nehet vešlo. Kdysi jsem Inferno zavrhnul, stejně jako Suspirii, ale při opakovaném zhlédnutí jsem je docenil. Takže rada - pokud začínáte se starou hororovou Itálií, nechte si Argentovy čarodějnické fláky až na později. Inferno je nádherná podívaná, ale toho děje mohlo být opravdu alespoň trochu víc - proto o stupeň nižší hodnocení než u první Matky. ()
Po několika mizerných zkušenostech jak s Argentem, tak s italským hororem, jsem byl rozhodnut dát autorovi i jeho zemi sbohem. Alespoň co se filmu týče. Hodnocení mojí topky mě přesvědčilo, abych si to rozmyslel a nelituji. Ne, Argento mě vůbec nepřesvědčil a i přes několik hezky stylizovaných obrazů to bylo tentokráte opravdu naposledy, ale kvůli parádní muzice, která zazní v závěru, se určitě vyplatí o film alespoň zavadit. 30% ()
Argentovsky surrealisticky snové a osmdesátkově atmosfericky tíživé. Skvělá hudba, která je u hororu tradičně důležitá a množství krve, které je tradičně důležité pro Itálii. Naštěstí však na červené tekutině film ani nestojí, ani v ní přílišně neplave a Argento nezapomíná na své kořeny - typický giallo feeling je všudypřítomný a v kombinaci s precizní kamerou a červeno žlutými interiéry připravuje netuctový zážitek i pro hororově vzdělaného diváka. Důraz na vizuál a snovou atmosféru přebíjí důležitost příběhu a není to vůbec na škodu. Děj se ztrácí, kvalita zůstává. Zamrzí jen fakt, že charismatický Sacha Pitoëff po Infernu nepokračoval ve své slibně rozjeté kariéře hororových záporáků. ()
Reklama