Je to jen konec světa

O největší zklamání festivalu se postaral Xavier Dolan, který do soutěžní sekce přivezl nejočekávanější film letošního ročníku na jehož novinářskou projekci jsme čekali čtyři hodiny. Jeho melodrama se bohužel hroutí pod nánosem toporných dialogů a teatrálního herectví. Zlatou palmu si film nejspíš neodnese. [Cannes 2016] (20.05.2016)

(2x) Rodinné drama, kde se dusno vytvoří stejně rychle, jako zmizí veškeré naděje na vzájemné pochopení. Kdo zná předchozí tvorbu Xaviera Dolana, bude nadšen, kdo ne, těžko najde odpověď, proč je tenhle sedmadvacetiletý Kanaďan tak výjimečný. Protože tohle není manýra, tohle je život. #mezipatra2016 (08.11.2016)

Není to příjemné pokoukání, místy natolik vyhrocené a natolik trefné na charaktery až to hraje ve vyhrocených situacích na nervy. A vyhrocený je celý film. Drsný, bolestivý film. S krutostí života, kterou někdy vytváří okolnosti, někdy lidé a někdy lidé neschopni je překonat, nebo se přes ně přenést. S netradiční kamerou snímající výhradně tváře herců, s komorní atmosférou a divadelními postupy. A závěrem, který vás emočně rozcupuje. Nebudete odcházet z kina, od televizorů s příjemným pocitem, ale emočně rozhození, smutní. Neskutečná emoční síla a řada záběrů, které si budete pamatovat, to vše se ve vás bude promítat ještě několik dní a vybavíte si je i zpětně. Skvělý Gaspard Ulliel a skvělá Lea Seydoux. 95% (Viděno v rámci 19. Festivalu francouzského filmu) (20.12.2016)

Tak trošku mi to připomínalo průměrný film Bůh masakru. Podobný koncept konverzačky, která se vyhrotí díky absurditám. Bohužel v tomto filmu je to ještě o něco stupidnější, nezáživnější a místy jsem si říkal, proč v multiplexech neprodávají připínáčky na víčka. Dialogy opravdu nudí, ve většině případě nemají silnou pointu a zasazení do běžného života působí scifi. Zvláště to otravuje v situacích, kdy v banálním rozhovoru herci vše přehrávají až přes čáru a působí to vyumělkovaně. Ve mě nevyvolal film žádnou emoci a trpěl jsem......3/10 (17.11.2016)

Rodina k pohledání. Takhle afektované odpoledne jsem nezažil ani díky svým sousedům, a to že jsem je do tohoto filmu považoval za mistry světa v oboru. Xavierovo psychodrámo bych přirovnal k trabantu - líbilo se mi, jak držel pohromadě a jakou měl formu, ale srazil ho obsah. A neřekl bych, že je to divadelní předlohou. Je přece jedno, jestli na sebe lidi hodinu a půl štěkají na pódiu, před kamerou anebo na zahradě. Tak jako tak si stejně po chvíli nepřejete nic jiného, než aby je všechny někdo nahnal zpátky do boudy a byl zase klid. (18.11.2016)